Váš poslední předvánoční koncert jsem viděl. Co nového mě čeká letos?Hlavně v nás bude zajímavý. Dáme lidem to nejlepší, co v nás je – 15 let zkušeností, tisícovku koncertů, život, energii. Chystáme to zajímavý i vizuálně. Vždy se snažíme obklopovat se nejlepšími lidmi v oboru. Franta Pecháček, nesmírně šikovnej kluk na projekce a videomapping, a Ondra Bylok, jeden z nejlepších osvětlovačů u nás, dostali jasnej a přísně tajnej úkol. Udělat z toho naprosto úžasnou intergalaktickou show. Tak se nechte překvapit.
Hrajete již více než patnáct let. Na vaši novou desku s názvem Veď mě jsou však mimořádné ohlasy. V čem jsou jiné než za vaši dosavadní kariéru?
To už je patnáct let, jo? To je šílený, když to takhle řekneš. Začínám si připadat jako kaťáci! (skupina Katapult – pozn. redakce) No tak v tom případě je to nejspíš tím, že se z nás staly legendy. Věřím, že je to tím, že lidi poznali, že na sobě pořád pracujeme. Ono by bylo vlastně docela smutné, kdyby všechno to úsilí nemělo vzestupnou tendenci. Funguje to parádně, lidi nám to neskutečně vrací. Na turné jsme měli dva vyprodaný koncerty v Brně, vyprodali jsme Opavu, Plzeň už skoro taky, čekají nás dva koncerty v Praze v Akropoli, přičemž první už je celej vyprodanej a druhej víc než z půlky plnej. Jsme za to neskutečně moc rádi.
Ve vašem novém klipu sehrává roli středověké krčmy hrad Točník. Se středověkem si nepohráváte poprvé...
To jsou hezká témata, a hlavně to jsou témata stále aktuální – čest, hrdost. I když jste třeba žoldáci, válečníci, loupežníci, stejně musíte mít jistá pravidla vnitřní cti, bez nich nefunguje žádnej systém. Ani mezi lidmi v běžný společnosti, ani v kapele. Mě navíc středověk vždycky bavil svou syrovou atmosférou, jsem trochu melancholik, takže sever, mlhy, havrani.
Svou novou desku jste natáčeli bez jakýchkoli pauz. Je to z nedostatku času, nebo to byl hec?
Bez pauz jsme nahrávali tu minulou, videodesku Rituál. Veď mě je studiovka, takže nahraná běžnou formou. Nebo jak myslíš bez pauz? Ale když mluvíš o čase, toho je samozřejmě všeobecně málo pauzy nepauzy. Všichni normálně pracujeme. Já jsem kupříkladu šéfkomentátorem sportovních televizí Sport1 a Sport2. Takže jezdím komentovat hokej, fotbal a starám se o chod redakce. Je to pro někoho možná trochu zvláštní kombinace, ale když to vezmeš kolem a kolem, má to k sobě dost blízko Odmala hraju hokej, odmala hraju na kytaru a klavír. Po konzervatoři jsem šel studovat novinařinu – a takhle se to prostě potkalo. A ve finále je oboje svým způsobem umělecká činnost. Hraješ publiku, komentuješ taky publiku, akorát ho nevidíš jako při hudebním koncertě.
Vaše texty se někdy nebojí být trochu drsnější. Dali jste si už někdy mezi sebou v kapele, jak se říká, „po hubě“? A jaký je vlastně váš recept na ideálně fungující hudební skupinu? Jestli takový je.
Měli jsme období, kdy jsme se prali jen tak z legrace, byl to takový sport. Ale kolikrát na nás lidi z ostatních kapel nevěřícně koukali, jak se kutálíme v kravatě z backstage po koncertě na fesťáku. Zažili jsme toho spolu s Martinem (Zeller, zpěvák kapely – pozn. redakce) za ty roky opravdu hodně. My dva jsme v podstatě rodina. Máme systém, kterej funguje, naprosto se respektujeme, ale respekt je postavenej na tom, že jeden o druhým víme, že to, co dělá, dělá špičkově. Jen tak se dá důvěra vybudovat. Tento respekt pak přerůstá do lidský roviny, což u nás funguje skvěle. Jsme kamarádi, kteří dokážou spolupracovat absolutně profesionálně, což je cenný. Za ty roky z kapely hodně lidí muselo pryč, protože se třeba nebyli schopni z jakýchkoli důvodů začlenit do systému, ale zároveň přišli zase jiný lidi, kteří fungují skvěle. To je asi na knihu?
Spěje váš hudební vývoj jako kapely spíše ke klidnějšímu tempu, jako to někdy bývá u jiných kapel? Pustíte například ještě fanynky do šatny pro podpis?
Takhle o tom nepřemýšlím. Píšu muziku, která ze mě vychází – neřeknu si, teď musím napsat baladu, nebo středoproudou věc, protože už na to mám přece věk. Psal jsem klidný věci před patnácti lety stejně jako teď píšu divoký věci. Sólo v jedný z nejnovějších skladeb s názvem Zapal jsem například nahrál zběsile televizním ovladačem. No fakt!
Jedním z vašich prvních hitů byla píseň Měl bych tě sejmout, která je tuším vaše jediné, kde se ve velkém repuje. Proč jste od tohoto žánru upustili?
Na první desce bylo rapu poměrně dost, byl to rok 2004, startovali jsme na vlně Nu Metalu, který byl na rapu postavený. Vyjadřovali jsme se ovlivněni stylem kterej nás bavil. Ale nemůžeš stát 15 let na místě, to by bylo divný. Vyvíjíš se lidsky, hudebně. Rap vyjadřuje jistý postoje, názory…když jsme tehdy rapovali, bylo to upřímný, přišli jsme z ulice. Hodně jsme si od té doby odžili, volíme zase jiné prostředky vyjadřování, které s námi souvisí…a více zpíváme.
Váš frontman Martin Zeller byl dříve moderátor a je znám pro svůj hlas nejen z koncertního pódia. Hodil se někdy Martinův chraplák i jinde? Třeba na vyhrožování na úřadech nebo svádění žen?
Martinův hlas je skvělej, nezaměnitelnej...dává tomu co děláme xicht. Myslím, že jeho hlas byl k slyšení leckde, v rádiích, v telce… tuším že nadaboval i pár dobrejch PC her. Dyť si to představ, když na tebe někdo v tý hře namíří kvér a jeho hlas ti řekne „skončils kámo“ …kolikrát sem si říkal, že ho vemu komentovat se mnou zápas. Akorát že on podle mě nikdy neviděl v reálu puk.
