Kapitána Jaroše, hlásí v tramvaji. Po hrdinovi

Pražáci ho notoricky znají, už od roku 1948 se po něm jmenuje holešovické nábřeží pod Letnou.

Otakar Jaroš padl 8. března 1943 v bitvě u Sokolova, kde velel československé rotě. „A byl hrdinou, jakých tato země příliš neměla.“ Vzletná slova patří historiku Jaroslavu Čvančarovi, odborníkovi na český protinacistický odboj, kterého oslovil deník Metro. V roce 1938, kdy Československo sáhlo ke dvěma protihitlerovským mobilizacím, květnové a zářijové, bylo lounskému rodáku Jarošovi pětadvacet let.

Jeho výchova a mládí probíhaly v masarykovském duchu, Otakar chodil do Skauta i Sokola, aktivně sportoval. Měl skvělou fyzičku, disciplínu i pronikavý intelekt. Díky tomu rychle prostupoval armádní hierarchií i v exilu, kam odešel hned po mnichovské dohodě. Přes Polsko se Jaroš dostal do Sovětského svazu.

„V lednu 1940 se stal radiotelegrafistou v Moskvě, v dubnu téhož roku byl jmenován do zpravodajské skupiny určené k vysazení na území Slovenského státu,“ uvedl málo známá fakta historik Čvančara. K výsadku na území satelitu třetí říše nedošlo, a tak poručík Jaroš pokračoval jako zpravodajský důstojník Československé vojenské mise v SSSR, kde se lidsky i ideově sblížil se svým velitelem, plukovníkem Heliodorem Píkou. Tím Píkou, který se v roce 1949 stal první velkou obětí komunistických monstrprocesů, když jedním z jeho žalobců byl i nechvalně proslulý Karel Vaš.

Nejen Vaš přitom mohl Jarošovi „závidět“ pocty, jakých se mu z Moskvy dostalo. Lounský rodák byl dokonce prvním nesovětským držitelem vyznamenání hrdina Sovětského svazu, in memoriam. Zkrátka ideální cíl propagandy. Jaroš byl přitom zásadně apolitický. „Během návštěvy Klementa Gottwalda a dalších členů politbyra KSČ v květnu 1942 dokonce hlasitě protestoval,“ upozorňuje Čvančara.

Jak se tedy sešlo, že si masarykovce, nekomunistu a přítele Heliodora Píky přivlastnila KSČ? To, že se vyznamenal v bitvě u Sokolova s německým wehrmachtem, kde sklidil obdiv přítomných sovětských důstojníků, by stačilo stěží. „Jaroš měl v uvozovkách to štěstí, že v bitvě padl,“ vysvětluje Čvančara. „Protože mrtví neodmlouvají,“ dodává.