S jakými novinkami se diváci v sále mohou setkat?
Z technických novinek je to velký LED panel nad jevištěm, který nahrazuje původní plátno na promítání titulků. Kromě tohoto panelu má nyní každá sedačka svůj vlastní dotykový tablet, kde si divák může navolit titulky z více než deseti světových jazyků. Kromě titulků si může pomocí něj objednat lístky na budoucí představení. Do budoucna je počítáno i s objednáním občerstvení z barových pultů. V současnosti je to trend na světových scénách.
Je v hledišti ještě něco nového?
Ano, diváci usednou do zcela nových sedaček. Ty, které tu byly po rekonstrukci ze 70. let, neměly s historickou budovou opery vůbec nic společného. Hodily se spíše někam do kongresového sálu. Ty současné jsme chtěli co nejvíce přiblížit jejich původnímu vzhledu. Inspirovali jsme se v karlovarském divadle, které je rovněž dílem architektů Fellnera a Helmera. Tam zůstaly sedačky původní. Byli jsme je měřit a ještě se tam inspirovali textilními tapetami na stěnách lóží.
Proč zrovna tapetami?
Protože v Praze při rekonstrukci v minulém století dali do lóží tapety papírové. My jsme je nahradili látkovými. Dominantní kombinace červeno-zlaté barvy ale v interiéru hlediště zůstala zachována.
Státní opera po rekonstrukci opět ožila.
Změnilo se nějak i jeviště?
Jeho plochu je možné rozšířit za pomocí vyjíždějící podlahy orchestřiště, využívá se to hlavně při představeních, při nichž není potřeba orchestr. Ten pak hraje ve speciální místnosti v patře a zvuk se reprodukuje přímo do sálu. V ní se nově dělala stavební akustika, která slouží jako dům v domě a izoluje místnost od akusticky „rušivého“ okolí. Nové je i zasklení. Zvenku jsou trojskla, zevnitř dvojskla, a to z toho důvodu, že z této strany vede Legerova ulice a za ní železniční trať na hlavním nádraží. Bylo myšleno i na prostorovou akustiku, která má za cíl udělat v místnosti akustickou pohodu pro muzikanty, kteří jsou velmi nároční.
Co uvidí návštěvník při vstupu do foyeru?
Odkryli jsme zde zcela původní zasklení historické pokladny. Půlkruhové sklo s květinovým vzorem bylo totiž zatřeno bílou barvou. Ve spodní části byl místo skleněné výplně nějaký papundekl. Prostor, kde byl kdysi nápis Kassa, soudruzi vybourali a dali tam místo něho reproduktor. Celé je to zrestaurované a zvolili jsme i stejný font písma, který použili původní stavitelé. Co návštěvník naopak neuvidí, je podlahové topení, které je nově nainstalováno v každém foyeru a bočních saloncích.
Podlahu ve foyer jste projektovali podle historických podkladů?
Měli jsme z archivu jen fotografii vstupního foyer, u těch ostatních jsme vycházeli z nastaveného stylu, který má to první. V přízemí na podlaze je dvojnásobek rostlinných motivů, postupem nahoru jich ubývá a v posledním salonku už je jen středová hvězdice. Podobné je to i na zdobení stěn. Dole zůstává složitá štukatura, nahoře jsou už „jen“ jednoduchá zlacená zrcadla, ve třetím salonku pouze iluzivní výmalba, která co nejvíce vycházela z původní dokumentace.
V průčelí opery směrem do ulice Politických vězňů přibyly za okny mramorové busty.
Divadlo bylo původně postavené jako německé a také za 2. světové války sloužilo pro politické zasedání NSDAP. Zřejmě i proto byly po válce původní busty buď zničeny, nebo rozkradeny. Potom tam zůstaly mnoho let jen květináče. Jelikož architekti Fellner a Helmer projektovali v Evropě na dvě stovky významných staveb, některé dělali jako přes kopírák. Proto jsme si v Městském divadle ve švýcarském Zürichu nechali pomocí 3D skeneru naskenovat tyto tři busty (F. Schiller, W. A. Mozart a J. W. Goethe) a od sochařů je potom zreplikovat.
Prosvětlená velká zkušebna
Velký prostor za jevištěm tvoří provaziště.
Ano, je skutečně monumentální. V něm je nová technologie tahů pro zdvih dekorací, opon, osvětlovacích baterií a dalších. Značné místo zaujímá obrovská, zcela unikátní válcová točna.
Občas vídáme na silnici velký kamion s nápisem Národní divadlo. Ten sem bude zajíždět také?
Národní divadlo disponuje skladem kulis v Čakovicích. V hale mají klece, které slouží k zásobování scén. Klec byla naplněna pro určité představení, ale nebylo možné ji dostat do návěsu. Kulisák proto do něj musel všechno ručně přenášet a následně v divadle vykládat. Teď je v Čakovicích vyrovnávací plošina, která klec vyveze do úrovně návěsu. Ten vše odveze sem a najede do zásobovacího tunelu opery. Tady pomocí nákladního výtahu klec sjede do skladu kulis k zatřídění podle plánu představení. Ze skladu kulis vede propojovací tunel až přímo na jeviště. Lze si zde udělat návozy kulis třeba na tři představení dopředu. Do dnešního dne musely každý den pendlovat závozy do Čakovic a zpět.
Jak je budova zásobena médii?
V provozní budově, která sousedí s novou budovou Národního muzea (pozn. red. – bývalé Federální shromáždění), je vlastní energocentrum (které zásobuje energiemi jak Státní operu, tak i zmíněné Národní muzeum). V něm jsme ke stávajícím dvěma plynovým kotlům přidali třetí a tím došlo k navýšení celkového výkonu na 5 megawatt. Dále se přidávala tepelná čerpadla doplněná o suché chladiče, které jsou vymístěny na střeše provozní budovy. Samozřejmostí byla kompletní výměna všech rozvodů, od již zmíněného plynového zařízení přes rozvody tepla, chladu, vody až po silovou a sdělovací kabeláž. Pro případ nenadálého výpadku elektrické energie při představení a zároveň pro případ požáru pro napájení vybraných důležitých okruhů je navržen dieselový agregát o výkonu 440kVA.
Změnil se nějak také exteriér Státní opery?
Během rekonstrukce v 70. letech došlo v zázemí historické budovy k přidání technického patra. My jsme z důvodu památkové péče museli přidat „patro“ také, protože veškeré nasávací a výdechové vzduchotechnické rozvody sloužící pro hlavní sál a jeviště byly zaústěny nad „původní“ střechou. Jelikož by vzduchotechnické potrubí kazilo pohled z ulice na střechu, proto jsme museli udělat již zmíněnou nástavbu, která slouží k jejímu zakrytí.
Strážce streamu
