Každá doba nese nějaké tvary. Středověcí předkové kladli důraz na silné zdi, až několikametrové, aby je neprorazili kamenné koule z praků obléhatelů. Ne tak vzdálený funkcionalismus zase zavedl (většinou) jasné pravé úhly, pozdější masová paneláková výstavba zase krabicióznost.
Dost lidí se tomu v posledních desetiletích snaží vyhnout. Například autoři velkých kancelářských objektů na to už přišli dávno, budov, které se kroutí dokola nebo do esíček, docela přibývá. Mnoho znalců architektury sice tvrdí, že její úroveň je spíš neúroveň a nenajdeme tady nic světoborného, ovšem když se projdete Prahou, zjistíte, že touha nežít v pravoúhlých pokojích a kuchyních není vlastní jenom velkým developerům, ale i českému člověku soukromníkovi. Když už si zachovají pravidelnost uvnitř, dávají alespoň na fasádě najevo, že nic šikmého nebo kulatého jim není cizí.
Vítejte ve světě, kde pravý úhel je občas neslušné slovo…
