Kladenská scéna prošla za posledních několik let výraznými změnami. Po pětiletém azylu v divadle Lampion se vrátila do nově zrekonstruované budovy, došlo k výměně uměleckého vedení a téměř celého hereckého souboru.
Dramaturgie, která provokovala jak svým obsahem, tak formou přinejmenším domácí patrioty, se stala smířlivější a vrátila tak místním divákům „jejich divadlo“. Kladno přestalo aspirovat na divadelní předpolí Prahy.
Poslední premiérou Petrolejových lamp však jako by chtělo opět vystoupit z lokálního kontextu.
Psychologický román Jaroslava Havlíčka se dostal do povědomí široké veřejnosti nejen díky sugestivnímu Herzovu filmu ze 70. let v hlavní roli s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem, ale kvůli mnoha inscenacím, z posledních let zejména Martina Glasera v Národním divadle Brno, Martina Františáka v ostravském Divadle Petra Bezruče nebo Jařabově nezvyklé adaptaci v Divadle Komedie. Jedno měly všechny inscenace společné: precizní herecké ztvárnění přinejmenším obou hlavních postav – nonkonformní staropanenské Štěpy Kiliánové a jejího bratrance, syfilidou zlomeného důstojníka Pavla Maliny.
Na Kladně obsadil režisér Petr Svojtka do ústřední dvojice Anežku Rusevovou a Jaroslava Slánského. Slánskému se studie někdejšího šviháka, který se v důsledku progresivní paralýzy stává jízlivým a zákeřným egomaniakem, dá uvěřit. Zato Rusevová má k plastičnosti Štěpky daleko.
Její Štěpka není ani příliš chytrá, ani hrdá, má jen nekonfekční postavu. Jiná váhová kategorie ale není dostatečným argumentem k potenciálně silnému, tragickému příběhu. Ufňukaná nemotora s přehnanou mimikou a gesty nikoho nedojme.
A tak i když ostatní hrají, co mohou, permanentně se přestavuje a tu a tam se objeví zdařilá mizanscéna, výsledek z tohoto zpracování je rozpačitý.
Petrolejové lampyPremiéra hry byla v Městském divadle Kladno 16. června.
|
