Erilian tedy spěje třetí knihou do finále, jak se dnes ohlížíte za jejím vznikem a vůbec nápadem ji napsat?
První Erilian vlastně vznikl jako taková psací terapie během mého prvního ročníku na Fakultě architektury. První dva semestry jsou totiž na téhle škole takzvaně čistící kvůli deskriptivní geometrii a matematice. Kdo těmihle pověstnými strašáky proleze, má víceméně vyhráno. Psaní Erilianu mi při tom všem rýsování a počítání pomáhalo nezbláznit se a přes obě architektonické čističky se dostat.
O kolik bylo jednodušší dostat do světa pokračovací knihy, než první díl?
V nakladatelství projevili zájem o další díly Erilianu, ještě než byly vůbec napsány. Takže to šlo poměrně snadno. Když už se člověku podaří vydat první knížku, a takzvaně neusne na vavřínech, zůstanou většinou tyhle dveře do světa publikované literatury otevřené i pro jeho další knihy.
Jak se vlastně dařilo s předchozími dvěma díly?
Na prvotinu a druhotinu byly prodeje, myslím, slušné. Dotisk se dělal u prvního dílu (Město čarodějů). Druhý díl (Kouzla na obzoru) si taky vede dobře, Město se ale prodává o dva roky déle než Kouzla, takže tam jsou zatím prodeje o něco větší. Jak si povede třetí díl Erilianu (Střípky hvězd), který vyšel letos v dubnu, se ještě uvidí. Doufám ale, že se Střípky, co se prodejů týče, budou řídit příkladem svých starších knižních sourozenců.
V pondělí se koná křes vaší nové knihy. Jak mladá autorka sežene jako tvář akce Martina Dejdara?
Patronem druhého dílu erilianské trilogie byl Jiří Lábus. Když jsem pak v rámci příprav na křest třetího dílu přemýšlela, koho bych mohla oslovit jako nového patrona, napadl mě právě Martin Dejdar. Je to moc sympatický člověk a herec, kterého mám v oblibě už od dětství, navíc hraje spolu s Jiřím Lábusem v divadle Ypsilon. Jsem moc ráda, že se patronství Střípků hvězd ujal právě on.
Závěrečná třetí kniha - jak se tvořila oproti předchozím? Překvapila jste sama sebe?
Erilian je poměrně netypickou trilogií. V každém díle je nová hlavní hrdinka, čarodějka a vypravěčka v jedné osobě, která je dcerou hlavní hrdinky (čarodějky-vypravěčky) předchozí. Takže tu máme tři knihy, tři příběhy a tři čarodějné generace. Postavy s každým dílem stárnou a objevují se postavy nové. Příběhy na sebe navazují, ale jen volně a čtenář je může číst i samostatně. Samozřejmě je ale vjem z románů ucelenější a kompletnější, když se přečtou všechny tři. Kostra příběhů se vyvíjela postupně. Během psaní prvního dílu se už líhly nápady na díl druhý, při psaní druhého dílu postupně krystalizoval obraz třetího dílu.
Čemu se věnujete, když nepíšete?
Když to vyjmenuju, budu působit jako takový ten typ člověka, který chce dělat všechno, ale nic pořádně (úsměv). Není to pravda. Prostě se jen moc často nenudím. Právě se blíží do finále můj předposlední ročník na fakultě architektury, což znamená fůru rýsování, vizualizování a závěrečné zkoušky. Kromě školy dělám grafiku a ilustrace. V oblibě mám taky irské tance a step, kterým se věnujeme s taneční skupinou Sona Sól. Pokud čas dovolí, sbírám inspiraci pro své knížky v historickém centru Prahy, která má úžasnou magickou atmosféru. Ráda se nechávám inspirovat také na cestách. Když čas a peníze dovolí, pojedu v létě do Itálie a možná do Izraele.
Je tedy dopsáno, je už rozepsáno něco nového?
Kostra nového příběhu už se formuje a rozrůstá. Chystaná knížka by měla být napsána v o něco „dospělejším“ stylu. Město Erilian a jeho čarodějný svět teď nechávám na nějakou dobu odpočívat a pouštím se do mnou zatím neprobádaných končin jakéhosi žánrového mixu fantasy a sci-fi zasazeného právě do prostředí staré Prahy.
