metro.cz

Počasí v Praze

20 °C / 23 °C

Pondělí, 6. července 2020. Den upálení mistra Jana Husa.
Klára Kolouchová Magazín
Další 3 fotografie v galerii
Klára Kolouchová | foto: KlaraKolouchova.cz

Kolikrát si říkám, co tam vlastně vůbec dělám

24. června 2020  11:59 Jaroslav Panenka
„Samozřejmě vím, že trávit na nich tolik času je ode mě sobecké a že z pozice mámy se tahle moje vášeň obtížně vysvětluje,“ říká o svých expedicích Klára Kolouchová, první Češka, která se rozhlédla ze střechy světa, tedy z vrcholu Mount Everestu, a zdolala i nejobávanější horu planety „Ká dvojku“. Hory jsou prý pro ni droga, kterou si dávkuje, když to okolnosti dovolí. Pokud byste měli chuť Kláru následovat právě až na špičku K2, máte teď jedinečnou šanci se sbalit a jít. Tedy do kina. Vstupuje do nich celovečerní dokument o cestě za jejím rok starým triumfem.

Ruku na srdce, spatřil by film K2 vlastní cestou světlo světa, i kdyby se vám před rokem ani napotřetí nepodařilo horu pokořit?
To je otázka na tělo. Myslím, že bychom ho i tak dokončili. Možná ne přímo do podoby celovečerního dokumentu, ale co říct by určitě měl, protože neúspěch patří k životu stejně jako úspěch, mnohdy je dokonce důležitější. Takže mně by ten snímek pořád dával smysl, ale stál by mě mnohem více mentální energie. Když si uvědomím, co expedice obnášela, co všechno šlo kvůli ní stranou, tak by se mi síly na další pokus sbíraly obtížně. Ale tu horu bych neopustila, nerada nechávám věci nedodělané. Čili by to byl film s otevřeným koncem.

Narazila jste při jeho sledování na situace, které vás samotnou překvapily, neboť jste je v reálnou chvíli nevnímala?
Takových byla celá řada, nicméně napadá mě jedna zlomová, kdy jsem se kvůli nepřízni počasí musela vrátit do základního tábora a po zvážení všech pro a proti jsem režisérce Janě Počtové na kameru oznámila, že už nahoru nepolezu, že je prostě konečná. Jana mi na to s úplně kamennou tváří říká: „Hmmm, vážně, to je škoda, nechceš si to ještě rozmyslet?“ Naprosto nevzrušivě, jako bychom spolu zrovna rozebíraly, zda si mám vzít zelené ponožky, nebo červené. Ve střižně jsem se jí překvapeně ptala, jestli vůbec má nějaké city, když tohle naprosto zásadní rozhodnutí přijala tak ledově. Vysvětlila mi, že se to v ní samozřejmě všechno bouřilo a mlelo, ale navenek musela zůstat nestranným pozorovatelem, který příběh neovlivňuje. Taky jsem úplně zapomněla, že jsem v posledním videu z vrcholu posílala vzkaz svým nejbližším. Vůbec nevím, že jsem něco takového říkala a že mě někdo natáčel. To jsou momenty, kdy pak ve střižně ukápne nejedna slzička. A že jich i v samotném filmu proteklo celkem dost! 

Klára Kolouchová

O vzrušené situace není nouze ani v první části dokumentu, která vás po dobu jednoho roku před odjezdem sleduje doma v Praze. Zarazilo mě, jaké kontroverze vyvolalo u části rodiny vaše rozhodnutí se na K2 vrátit. Čekala jste takovou reakci?
Překvapila mě. Ale spíš tou naprostou upřímností. A uvědomila jsem si u toho, jak je naše rodina neuvěřitelně semknutá. Přestože s mými rozhodnutími třeba kolikrát vnitřně nesouhlasí, mají na věc svůj názor a nebojí se ho říct, pokaždé mám nakonec jejich absolutní podporu. Klobouk dolů! Natáčení nám dalo příležitost otevřít témata, na která nemáme v běžném provozu čas. Najednou se všichni mohli zastavit a pojmenovat, co ta jejich dcera, manželka, maminka vlastně vyvádí a jak to všechno vnímají.

Klára Kolouchová

Má váš film vyburcovat ženy, aby se místo zástěry opásaly horolezeckým lanem a nechaly všední povinnosti hluboko pod sebou? Máváte na vrcholcích osmitisícovek pomyslně také praporem feminismu?
Upřímně, já to takhle necítím. Lezu tam sama za sebe, a jestli tím chci něco ukázat, tak to, že každý má možnost nastavit si laťku v životě podle sebe a jít za svým cílem. Že sny se mohou plnit, ale stojí nás to nemalé úsilí, protože nic v životě nedostáváme zadarmo. A že to stojí za to – jít vlastní cestou!

Přepadají vás přesto v horách pochybnosti?
Pochybnosti přicházejí průběžně a vnímám je ve výsledku spíš jako hnací motor. Přijdou chvíle, kdy se sama sebe ptám, co tam vlastně vůbec dělám, jestli mám zapotřebí se trápit někde v mrazu s omrzlými prsty… Ale to jsou krátkodobé záležitosti, Těžko se mi o pocitech v horách mluví, přiblížila bych je například k tomu, co prožívají maratonci na třicátém kilometru na rozpáleném asfaltu. Fyzicky ani mentálně vám není vůbec dobře, ovšem vy víte, že až tuhle fázi překonáte, budete zas silnější a budete na ni s láskou vzpomínat. Pivo na zahrádce přece taky chutná líp, když ho do sebe hodíte poté, co jste se totálně vyšťavil třeba na kole.

Ve filmu zmiňujete moment, kdy při lezení kolem vás proletělo tělo jiného horolezce a bylo jasné, že pád nemůže přežít. Ani tehdy jste nezapochybovala o smyslu toho všeho?
Právě v takových chvílích si pochyby nemůžu dovolit. To je moment, kdy si až do morku kostí uvědomím, že to, co dělám, je neskutečně rizikové a že hranice mezi životem a smrtí je tu velmi tenká. Když si tohle zažijete v přímém přenosu, zalarmujete svou bdělost a ostražitost na nejvyšší možnou míru. Jestliže jste se dosud koncentroval na sto procent, teď začnete na tisíc. Najednou se vám zhmotní všechny obavy a strach, které v horách pochopitelně všichni v podvědomí máme, ale právě emoce musíte v ten okamžik naprosto vytěsnit, jinak byste letěl za ním. Takže vzdát to by mě nenapadlo. Když projíždíte kolem ošklivé bouračky, taky za nejbližším rohem nepoložíte klíčky na palubní desku a auto jednou provždy neodstavíte. Nicméně poučením vám takový zážitek určitě je.

Klára Kolouchová

Co se člověku honí hlavou na samotném vrcholu?
Tam jsou emoce samozřejmě silné a vy se musíte naučit je krotit, protože vás vzápětí čeká cesta dolů, která si vyžaduje stejné soustředění na každý krok jako ta k vrcholu. Pro mě je ve finálních pasážích největším hnacím motorem rodina. Jasně, lezu tam sama za sebe, ale moji nejbližší jsou toho součástí, a i když se jim moje expedice mnohdy nelíbí, tak právě oni mi dodávají sílu, která mě nutí dostat se nahoru a zároveň se vrátit v pořádku zpátky. Ten vrchol je pro ně, chci jim horu „předat“, aby už od ní měli pokoj.

Jak dlouhý čas na vrcholu vlastně strávíte?
Na K2 to bylo čtyřicet minut, což je dlouho. V momentě, kdy se přestanete hýbat, začnete okamžitě promrzat, takže vaše jediná myšlenka je: Supr, jsme nahoře a valíme zpátky dolů. Jenže z base campu mě přes vysílačku trochu popíchli, ať ještě zkusíme vydržet, protože jsme tam moc brzo. Vylezli jsme ve čtyři ráno ještě za tmy. A jakkoli mi jejich slova nejdřív nezněla moc dobře, měli ve výsledku pravdu, jinak by totiž nevznikly všechny krásné fotky s východem slunce. Byla to vzácná příležitost se zastavit, rozhlédnout se, uvědomit si, že jsem na místě, na které se už nejspíš v životě nepodívám, užít si splněný sen. My měli vrchol chvíli jen pro sebe, ostatní lezci z naší skupiny teprve přicházeli. Ty okamžiky, kdy se s ostatními postupně poplácáváte po zádech, obejmete se, že jsme to dali, si pak člověk přehrává v hlavě ještě spoustu let.

Jaké jsou pro vás po něčem tak intenzivním návraty do běžného života?
To je různé. Někdy si z hor neodvážíte úplně pozitivní zážitky, tak se je snažíte co nejrychleji vytěsnit. A v opačných případech se vám zas ani nechce zpátky. Dostaví se euforie, radost, že se něco povedlo, a zároveň vnitřní odmítání se s tím rozloučit, přijmout, že to definitivně skončilo. Já sama ze všeho vždy úžasně rychle vystřízlivím díky rodině. Může se mi dít v hlavě, co chce, ale jakmile se ke mně po příjezdu rozeběhnou děti, jsou hory pryč, hotovo. Pak už není co řešit. Pocit, že je zas můžu obejmout, vytěsní úplně všechno.

Horolezkyně

  • Stala se první Češkou v historii, která zdolala tři nejvyšší hory na Zemi. Po výstupu na Mount Everest v roce 2007 stanula v roce 2019 na vrcholech posvátné Kančendžungy i nemilosrdné K2. 
  • Pokořila také nejvyšší hory kontinentů jako Aconcagua, Mount McKinley nebo Elbrus. 
  • Narodila se v Praze, s rodiči často jezdila do Krkonoš. Od dětství sportovala, věnovala se sportovní gymnastice, atletice, tenisu nebo lyžování. Vystudovala obchodní management na Anglo-American College v Praze. Patřila mezi vrcholné manažery v oblasti komunikace a managementu, působila například ve státní správě v Londýně. 
  • Je vdaná, má dceru Emmu a syna Cyrila. 
  • 30. července vstupuje do kin její film K2 vlastní cestou.

Možná je to neslušný dotaz, ale jsou pro horolezkyni strašákem přibývající léta?
To není neslušné, ale realita, nikdo přece nemládneme. Nicméně zatím se věkem netrápím. Je mi jednačtyřicet, minimálně tak do šedesáti je ještě spousta času. Spíš se obávám, aby nepřišlo nějaké zranění, které by mi další expedice znemožnilo. Ale jinak jsou v tomto ohledu hory podobný koníček jako třeba tenis, ten se taky dá hrát velmi důstojně do poměrně vysokého věku.

Ovšem příprava se mi zdá nesrovnatelná.
To je pravda. Podstatné ale je, že u hor záleží víc na nabraných zkušenostech, na celkové fyzické připravenosti a zdatnosti než na rychlosti. Tam se nesoutěží, kdo bude nahoře rychleji. Mladší nutně neznamená efektivnější, v horách se věkové rozdíly do značné míry stírají. Znám chlapíky, kteří dokážou být v šedesáti rovnocennými partnery třicetiletým klukům.

V takovém případě vám zřejmě nic nebrání plánovat nové expedice. Máte další vysněný kopec?
Už jich mám zas několik! Snad se otevírá pole působnosti, takže já se opět proměňuji v dítě v hračkářství, které ukazuje kolem sebe, že tohle by chtělo a tamto by se mu taky líbilo. Stojím uprostřed obchůdku plného nádherných hraček a chtěla bych je všechny. Ale vím, že si můžu vybrat jen jednu a že si ji zas musím nejdřív zasloužit. 

Komentáře

Hlavní zprávy

RESTART: Je potřeba udělat technické obory víc sexy, říká investor Marek Moravec

Marek Moravec Restart
vydáno 6. července 2020  14:44

Patří mezi čtyři partnery investičního fondu Nation 1, který podporuje technologické firmy v jejich úplných začátcích. Marek Moravec studoval na Oxfordu a...  celý článek

Nejsilnějším pivem na světě je Snake Venom, nejprodávanější je Sněhová vločka

Petr David v akci
vydáno 6. července 2020  7:24

Pivo, to je nejen česká perla. Vydejte se s námi za pivními zajímavostmi a perličkami.  celý článek

Zažili jsme parádní mejdan na Manhattanu. Leží kousek od Třeboně

Míra býval lešenář. Už dávno je ale v důchodu a v kšiltovce New York je prostě... Magazín
vydáno 5. července 2020  5:19,  aktualizováno  9:12

Měla to být reportáž o tom, jak jsme za jediný den navštívili několik míst v Česku, která mají světový název. Místo toho je tenhle text o lidech, jež nám...  celý článek

Na našem území vařili pivo už Keltové, avšak chmelení piva se připisuje Slovanům

Když si objednáte Budvar, máte jistotu, že jde o originál z Českých Budějovic.
vydáno 4. července 2020  15:08

V Česku mají tradici velké i malé pivovary.  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám