Když vystoupíte z auta a nasednete na bicykl, není na škodu přehodit si i myšlení. Zvláště při jízdách po městě. Kolo opravdu není auto. Uvědomíte si to ve chvíli, kdy se „řítíte“ ke křižovatce a na semaforu naskočí místo zelené oranžová (úředně „žlutá“). Světla jsou na křižovatkách nastavená rozdílně. Na některých současně s oranžovou naskakuje na světlech zleva i zprava zelená. Prodleva mezi oranžovou, respektive červenou na vaší straně a zelenou na té, kde auta dosud stojí, je nulová, nebo minimální. Pokud jedete autem, máte alespoň víc motorových sil a můžete trochu zrychlit, abyste se vyhnuli vozům, které dostaly volno. Jenže pro bicykl to neplatí.
Místo padesátky projedete křižovatku dvacítkou, možná pětadvacítkou, a to už do ní najíždějí auta, která mají zelenou. Že je rozdíl mezi vašimi pár kilogramy a minimálně tunou železa a plechu, která se řítí zprava, je očividné. Cyklista opravdu nemá šanci.
Mrazivá pohoda
Uvědomil jsem si tuhle chybu při špatném odhadu světelné signalizace před rokem nebo dvěma, když jsem projížděl v Praze ulicí Milady Horákové směrem k Letné u Brusnice. Zprava se tu noří z hlubin tunel Blanka. Je tu klesání dostatečné k tomu, aby se i na kole dalo ještě jet rychle. Ale ne tak rychle, abyste, když padne oranžová, projeli křížením s tunelem zcela bezpečně.
Doporučuji všem hlídat si tu světla, a jak naskočí výstražná barva, raději brzdit i z vyšší rychlosti. Výhodou je, že tu máte vyznačený cyklopruh, takže nikomu nepřekážíte. Já nebrzdil a jel dál. Jenže ve chvíli, kdy jsem míjel semafory, naskočila už červená. A současně s ní už zprava z tunelu startovaly jako na Monze čekající vozidla. Nijak pomalu, ale pěkně zostra.
Život ve zlomku vteřiny
Dodnes si vybavuji pocity, kdy jsem věděl, že tohle neskončí dobře. Zprava se na mě řítilo krémové SUV Volvo a já se jen modlil, aby náraz přišel až do zadního kola, ne doprostřed bicyklu. Nevěřili byste, jak neuvěřitelně se zrychlí myšlenkové pochody, kolik variant chování ve zlomku vteřiny hlavou proběhne. Odhodí mě? Stačí ještě zabrzdit? Pokud ne, vezme mě jen pravým kolem, nebo celou přední nápravou? Odhodí mě víc doprava před další auta? Skončí to jen pohmožděninami a sešrotovaným kolem? V duchu plánujete, kam strčíte ruce, aby to bolelo co nejméně. Těch úvah je opravdu hodně. Jak se píše v knihách – hlavou proběhne celý život.
Nebudu vás napínat. Skončilo to dobře. Esúvéčko sice nepřibrzdilo, ale naštěstí jsem měl rychlost dostatečnou na to, aby pravá hrana auta minula zadní ráfek o deset nebo patnáct centimetrů. Je to jen pocitový odhad, ale vím, že jsem hlavu pootočil vpravo a periferně vnímal přibližující se masu železa. Bylo to o pověstný fous.
Každý semafor jiný
Od té doby jsem kritické místo projížděl, jak se říká, milionkrát. Už ale z dálky odhaduji, jak dlouho ještě vydrží zelená. Vždycky tu zpomaluji, i když se tu dá i na kole jet čtyřicítkou a víc. Risknout zase oranžovou? Vždycky se mi tu znovu promítá těch pár zlomků vteřiny.
Kromě zbytečného neriskování mě tahle příhoda naučila všímat si, jak je nastaveno na pražských křižovatkách střídání semaforů. Někde padne červená, ale než zleva a zprava zasvítí zelená, trvá to dvě tři vteřiny. Co křižovatka, to jiný interval. Nevím, jaká jsou pro to pravidla, vím ale, že na oranžovou jezdí jen kandidáti na invalidní vozíček. Hlavně ale od té doby dodržuji pravidlo, že na oranžovou mě do křižovatky nedostanete ani s autem, ani s kolem. Přeji šťastnou jízdu, ať sedíte za volantem, nebo za řídítky.
