„Rozmáhá se nám tady takový nešvar!“ řekla by učitelka v podání Evy Holubové, kdyby viděla, jak si to ulicemi, cyklostezkami i silnicemi brázdí stále víc telefonujících cyklistů. Přiznávám, začínám mít strach. Někdy o sebe, někdy o ně.
To, že kdekdo už jezdí s mobilem v držáku, aby i za řídítky kola viděl, co kdo lajkuje, nebo kdo co posílá za e-mail, to vcelku pomíjím. Leckdo využívá webové navigace, takže proč ne. Že každou chvíli někdo z cyklistů zastaví a telefonuje, to beru taky.
Jenže frajerů (a frajerek), kteří se promenádují bez držení řídítek a mobilují, případně se drží jen jednou rukou a druhou mají s mobilem u ucha, stále přibývá. Někteří se naučili, po vzoru motorkářů, využívat „handsfree“ - zasunou si mobil pod přilbu a telefonují. Kdyby ti chtěl ten mobil vypadnout, říkám si občas zlomyslně, ale pak se umravním. Přát druhému neštěstí? To je nečestné a nesportovní. Jenže telefonující cyklisté jsou na tom stejně jako telefonující řidiči. Vypínají mozek, co se děje kolem nich a před nimi, to vnímají jen okrajově.
Párkrát se mi už stalo, že jsem musel brzdit, protože telefonující eskamotér vjel na cyklostezce do protisměru. Už jsem zažil partnerské hádky, „výrobní“ porady, konzultace, co má manželka koupit na večeři, případně rozčilování s dítětem ohledně výsledku písemného testu. Nebo se do mobilu jen tak tlachá. Nohy jedou, tělo jede, hlava mluví. Každá součást cyklisty je ale „jinde“.
Uvidíme, jestli se údaje o nabouraných cyklistických mobilistech objeví i v nějakých záchranářských statistikách.
Hlavní je přežít. Jedno jsem se naučil. Když vyrážím na delší trasu, na více hodin, mobil nechávám doma. Když šlo bez něho jezdit před desítkami let, jde to i teď.
