Smrtelné kombinace. Pět panáků, pět piv a jízda autem. Kontrola hladiny benzinu v nádrži se zapálenou sirkou. Volně poskakující pes v autě a neupoutané dítě. Jsou jich stovky. Pár jich existuje i na kole. S jednou jsem se teď setkal.
Zrovna tento týden jsem šel pěšky po Smíchově. Frekventovanou ulicí Svornosti si to mezi auty houstnoucího provozu vesele šlapal pán na kole, tedy otec dítěte. Kluka, asi dvouletého, měl posazeného na štangli před sebou. K tomu vedle kola běžel pes. Na vodítku, to bylo přivázané k řídítkům. Nikdo z těch prapodivných eskamotérů neměl přilbu. Včetně toho psa.
Kdyby to dal Zdeněk Troška do nějaké komedie, dostal by od známého kata českých filmařů Mirky Spáčilové pět procent za trapnou lacinost. Vousatý rejža by scénu zřejmě doplnil komickým pádem celé povedené trojice mezi hosty restaurační zahrádky, kam by je všechny strhl pes poté, co by ucítil na hostově stole buřta. Jiří Menzel by scénu s cyklistou natočil zcela jistě v Kersku. V ranní mlze by k tomu přizpívávali ranní ptáčci a kritička Spáčilová by kýčovité záběry zřejmě blahosklonně přisoudila Hrabalovu pivnímu pábitelství.
Jenže život není ani hrabalovská poetika, ani troškařská řachanda. Jak dopadl ten neohrožený otec s upoutaným psiskem dál na Palackého mostě, kam odbočoval, nevím. V policejních svodkách neobvyklých nehod druhého dne nic nebylo, takže asi dobře. Ten pes musel mít nervy jako indická kráva na nejrušnějším bulváru v Bombaji, nebo jako ženijní družstvo čistící předpolí zákopů od min na rusko-německé frontě před Berlínem na jaře 45. Horší následky si člověk spíš přehrává v myšlenkách. Když si barvitě představí, co by se asi s pánem a dítětem na kole stalo, kdyby se pes třeba lekl kolemjedoucí tramvaje, houkající sanitky nebo spatřil naproti na chodníku fešnou hárající fenu. Jako by nestačil virus.
Od té doby, co v Praze jezdí děti na zádech svých tatínků na takzvané klíště, mě už ale nic nepřekvapí.
