Je pravda, že si Jihokorejci nemusí dost dobře rozumět se Severokorejci? Jsou jazyky rozdílné?
Ano, jsou. Oni žili vždy na jednom území, byla to homogenní země, ale vždy existovaly dialekty, bylo tam hodně nářečí. Pak se poloostrov rozdělil a rozdělily se i dialekty. Kdybych to přirovnala k něčemu u nás, tak je to, jako když přijede Pražák někam na Valašsko, kde nemusí všemu rozumět, nebude se úplně orientovat. V současnosti se na rozdílech v obou formách korejštiny projevuje severokorejský izolacionismus. Na severu nepřijímají do jazyka anglicismy jako na jihu. Jižní Korea je silně ovlivněná americkou kulturou, jejich korejština přejala mnoho výrazů rovnou z angličtiny a jen si upravila jejich výslovnost.
V KLDR to neexistuje?
Na jihu se třeba počítač řekne „kompjuto“. Severokorejci to nemají. Oni si řadu výrazů tvoří podobně uměle, jako kdysi naši obrozenci místo kapesníku nosočistoplenu. I když výjimky jsou. Nevymýšleli „internet“, mají „intonet“. Mnoho slov ale nemají hlavně proto, že neznají ani daný fenomén – kvůli odlišnosti způsobu života u nich.
Například?
Výrazy spojené s kapitalismem, marketingem, reklamou, odlišným životním stylem. V tom mohou vznikat komunikační bariéry třeba mezi hokejistkami ve společném týmu. Kromě toho, že se do toho promítají odlišné dialekty. I slovo „Korea“ se řekne na jihu jinak než na severu. Je toho víc.
Připravovali se Jihokorejci nějak speciálně na olympijské návštěvníky?
Školili se v základní etiketě, aby si neuřízli mezinárodní ostudu. V centru her i v okolních městech jim rozdávali brožury, jak se k cizincům chovat. Třeba starší generace má tendenci cizince poučovat v chování. Vzpomínám si, jak jsem poprvé byla v Soulu a jela metrem. Nějaká babička mi začala stahovat tričko, aby mi nekoukalo břicho, a něco k tomu ještě povídat. Zřejmě mi chtěla vysvětlit, co si to dovoluji.
Existuje sportovní paradox mezi Korejemi?
Třeba taekwondo. Populární sport. Jsou ale dvě větve, zjednodušeně řečeno. Severokorejská se jmenuje International Taekwondo Federation a jihokorejská World Taekwondo Federation. U nás má ta severokorejská podoba taekwonda silnější základnu. Týmy jsou po celé republice a spousta našich dětí se učí tohle severokorejské taekwondo.
Co by měl člověk respektovat při setkání s Korejci?
Princip zachování tváře svého komunikačního partnera, takzvaný „face saving“. Toho druhého nikdy nesmíte ponížit, nesmíte v něm vzbudit pocit, že před vámi ztratil tvář. Nehodí se říkat negativní věci. Pro ilustraci, třeba muž má tradičně zplodit syna jako pokračovatele rodu. Když ho nemá, může ztratit tvář on i celá jeho rodina. Třeba v Soulu už mnoho z toho vůbec neplatí, ten je velmi moderní. V provinciích na jihu to může být jiné. Vím o případu, kdy se v rodině rodily stále dcery a dědeček spáchal sebevraždu, protože jeho syn nenaplnil očekávání.
O Korejcích se říká, že jsou poslušní. Dá se jim vysvětlit, že něco opravdu nejde?
Když korejský šéf nařídí, ať náklaďák o šířce tří metrů projede dvoumetrovou bránou, v podstatě mu nejde říct přímo, že to auto rozhodně neprojede.
Takže ho nechám prorazit bránu?
Jsou různé vyhýbací strategie, jak negativní věci říct. Například můžete říct, že „bude trochu obtížné“ projet bránou. Anebo to můžete řešit přes třetí osobu, která to vašemu šéfovi vysvětlí. V Koreji jsou vůbec vztahy budovány přes prostředníky, přes třetí strany. To se týká nejen vztahů pracovních, ale i romantických. Jdete s dívkou na první rande, seznámil vás známý. Jenže když ji nechcete, nesednete si a neřeknete dívce „Nejsi mi sympatická“ ani jí nepošlete zprávu „Už tě nechci vidět“. Řeknete tomu známému, aby jí to vyřídil.
To je asi pro našince dost složité, ne?
Hlavně v obchodních vztazích. Čeští podnikatelé oslovují například korejské firmy, které u nás působí. Zašlou nabídku, ale nepřichází odpověď. Tak ji urgují, telefonují. Nevědí, že Korejec vám neřekne: „Děkujeme, vaši nabídku nevyužijeme.“ Nechce, abyste ztratil tvář. Když firma nereaguje, znamená to většinou, že o vaše výrobky nebo služby nemá zájem. S naší běžnou větou, že nemáme zájem, mají problém.
Co vadí jim na nás?
Pro ně neexistuje, že něco nejde. Češi jsou zvyklí se vymlouvat, vše komentovat, mít vlastní názor. Korejská kultura je masová, nenosí se, že si myslíte něco jiného. Tam se řekne, a pokud to dotyčný umí, udělá to. Oni nechápou, že když Čechům něco přikážou, oni to neudělají, tak jim to řeknou podruhé, a oni to zase neudělají nebo udělají po svém. Kreativní myšlení nemá v korejské společnosti místo.
Je něco, co jim na nás imponuje?
Že si vymýšlíme vychytávky a zlepšováky, aniž to po nás někdo chce. Že upřednostníme rodinu před prací – sice je to štve, že chceme v pět domů, ale vlastně nám to závidí a chtěli by systém hodnot mít nastavený stejně.
Přijíždějí k nám statisíce korejských turistů. Co je zajímá?
Hodně pomohlo, že osmkrát týdně lítá přímá linka Soul–Praha. Přiletí, ubytují se, nejlépe v hotelu, kde je nějaký korejský manažer. Pak vyrazí do české hospody, protože v každém turistickém průvodci se píše, že Češi večeří vepřové koleno. Takže spatříte malou korejskou ženu nad obrovským vepřovým kolenem. K tomu pivo, Korejky milují černé. Druhý den už jdou na jídlo do nějaké korejské restaurace, protože chtějí vlastní jídlo. Bez kimči (pálivého korejského zelí) nejde žít, tvrdí. Pak jedou do Českého Krumlova, který je podle nich jedno z nejmalebnějších míst na světě. Potom třeba do Rakouska, Německa. U nás ještě výjimečně do Karlových Varů nebo do Plzně na pivo.
Mají také speciální požadavky na hotel jako Číňané?
Jistě. Na pokoji musí být varná konvice, protože Korejec potřebuje svou nudlovou polévku.
Korejštinu u nás asi moc lidí neovládá. Když se naučím korejsky, mám o dobře placenou práci vystaráno?
Musíte umět dobře korejsky. Naše koreanistika má dlouhou tradici, už od 50. let, byla vlastně prvním magisterským oborem v kontinentální Evropě. První koreanisté třeba tlumočili v týmech Dozorčí komise neutrálních států, které sloužily na území obou Korejí. Naši studenti jezdívali na stáže do Severní Koreje, pro nás tehdy jiná než Severní Korea neexistovala. Jenže po roce 1989 se ukázalo, že jen umět dobře jazyk nestačí. Teď třeba marně hledáme někoho, kdo by byl technik a jen tak mimochodem ještě uměl dobře korejsky. Korejci nabízejí opravdu zajímavé peníze. Ale takový člověk je nesehnatelný. Korejsko-české vztahy se dnes odehrávají převážně v podnikatelské sféře. Koreanistika, jakkoli byla kvalitní, se odehrávala jako jednooborová. Ale oni potřebují odborníky na techniku, právníky, ekonomy. Něco se s tím musí dělat.
A dělá?
Vznikla další koreanistika, na olomoucké univerzitě. První studenti teď ukončili obor korejština pro hospodářskou praxi.
Touží Jihokorejci po sloučení se severní částí poloostrova?
Složitá otázka, nelze na ni odpovědět jednoznačně. Nejstarší generace vidí severní část jako bratry. Musíme se sjednotit. Pak je tu střední generace, záleží na tom, kde původně vyrůstali a co vyznávali jejich rodiče. Nejmladší generace to vidí tak, že Severní Korea je důvod, proč chodí muži na vojnu. V Jižní Koreji je povinná branná služba na dva roky a není jednoduchá, vojáky trápí šikana. Když jdou kluci na vojnu, rozcházejí se s nimi jejich přítelkyně. Proto tihle lidé rozdělení poloostrova na dva státy nenávidí. Kdyby nebyla Severní Korea, nebyla by povinná vojenská služba. A my bychom se mohli soustředit jen na náš kapitalistický způsob života. Tak uvažují.
Jednu dobu jsme se docela bavili tím, jak Korejci tlačili na správnou výslovnost značky Hyundai…
Byl to celosvětový požadavek, po celém světě se mělo najednou říkat „hjondé“. My to vyslovujeme „hjundai“ proto, že se to tak korejsky přepisuje, bereme to jako z angličtiny. My jsme jejich verzi moc nepřijali. Já sice pořád říkám hjondé, ale lidi mi kolikrát moc nerozumějí, o čem vlastně mluvím.
Severokorejští umělci budou přebývat na vlastní lodi
|
Strážce streamu
