Každý rok končí v soukromých rukou fanoušků hromadné dopravy, takzvaných šotoušů, mnoho desítek vyřazených autobusů a tramvají. Co se s nimi děje poté, je často zahaleno tajemstvím. Některé si jejich majitelé hrdě šperkují na svém dvorku, jiné končí na vrakovišti.
Tento osud potkal nedávno polorozpadlý autobus ze Zakryté ulice v Praze 4, o kterém deník Metro informoval před několika dny. Všichni fandové se přitom k vyřazeným vozům dostávají stejným způsobem. Při dražbách, jejichž prostřednictvím se dopravní podniky napříč republikou zbavují nepotřebného majetku.
Soukromý autobus nedávno shořel v Praze 8.
„Pražský dopravní podnik tak činí obálkovou metodou, kdy zájemci vkládají nabízenou částku za konkrétní artikl do obálek a posílají je na příslušnou adresu. V současné době právě předáváme dopravní prostředky z dražby, která byla zveřejněna v termínu od 12. do 26. června. Další nabídku plánujeme zhruba na říjen,“ uvedla pro deník Metro mluvčí největšího pražského dopravce Aneta Řehková.
Asi nejznámější odstavená tramvaj stojí těsně za hranicemi Prahy, u dálnice D1 poblíž Čestlic. Od pražského dopravce ji koupila developerská firma Domo Development, jež zde soupravu využívá jako reklamní nosič.
Další známá soukromá tramvaj je zaparkovaná na střeše soukromé garáže v Jihlavě. Před dvěma lety přitom ještě jezdila v Olomouci. Jak uvedl redaktor Janek Rubeš ve svém internetovém pořadu Honest Guide, majitel za ni měl zaplatit čtyři tisíce eur, tedy něco přes sto tisíc korun. V Praze ale při nákupu v dražbě nestačí ani trojnásobek této částky.
Výzva
|
„Funkční tramvaje typu T6A5 se nabízejí k prodeji za minimální stanovenou cenu 350 tisíc korun bez DPH. Skutečně dosažená cena je ale vždy ta nejvyšší nabídnutá,“ dodává Řehková.
Zatímco v případě tramvaje vám dopravní podnik klidně prodá vyřazený kus, který je v reálu plně funkční, u autobusů je tomu naopak. Autobusy v dražbách jsou podle Řehkové vždy nefunkční, vytěžené na náhradní díly, a tedy zcela vždy nepojízdné. U každého z nich je vždycky uvedena hmotnost a součinem s cenou za výkup kovového šrotu nebo za výkup autovraku si každý může odvodit minimální prodejní cenu daného vozu. Důvod je prostý. Pokud by bylo pro dopravce výhodnější autobus prodat do šrotu, udělá to raději, než by ho poskytl fandům.
„Prodáváme tedy jen za cenu, která musí být vždy vyšší, než je cena ve výkupnách. V některých případech je třeba dodatečně počítat i se ztrátou kol či s poplatkem za jeřáb ve výši 1350 korun,“ upřesňuje Řehková.
Zpětně tak již nedává příliš smysl to, proč skončil na vrakovišti „Bludný Holanďan“. Ztracený autobus, který se po pár týdnech rezavění ocitl náhle bez registračních značek i nárazníku na šrotišti, zaujal nejednoho čtenáře deníku Metro.
Tramvaj dopravní podniku z poslední červnové dražby.
Ozval se nám dokonce čtenář Tomáš Jůza, jenž se s majitelem autobusu podle vlastních slov osobně zná. Co měl však majitel s autobusem v plánu a kolik reálně jeho prodejem do šrotu prodělal, se deníku Metro zjistit nepodařilo.
„Aktuální trend sbírání autobusů se silně rozšířil. Dopravní podniky je prodávají za hranicí životnosti 17 let za opravdu směšné částky. Pohybují se v rozsahu 30 až 60 tisíc korun,“ napsal nám čtenář Roman Hloch.
