Když se řekne socialistický jídelníček, každý si představí něco trochu jiného. Pro někoho budou nejvíce signifikantní chlebíčky s vlašákem, držkovka či ruská vejce za dvě koruny devadesát z legendárního automatu Koruna, jiný si spíše než lidovou jídelnu vybaví zadělávané žaludky s nudlemi, které vyšly v restauraci na hlavním nádraží v padesátých letech na něco málo přes devět korun. Jedním z nejvýznamnějších strážců české gastronomické historie je přední odborník v tomto oboru Václav Šmíd. Magazín deníku Metro za ním vyrazil až do pražských Klánovic, kde si sedmasedmdesátiletý pedagog založil vlastní soukromé gastronomické muzeum.
„Automaty, socialističtí předchůdci dnešních fastfoodů, měly nejrůznější úroveň. Evropského formátu ale dosáhl jen málokterý. Příkladem kvalitního provozu byl automat Koruna, který se za minulého režimu nacházel dole na Václavském náměstí a je dodnes brán jako asi největší a nejznámější automat v Československu. I zde jste se ale nevyhnuli lidově řečeno vometákům, tedy individuím, která vám tu klidně při chvilce nepozornosti ukradla knedlík přímo z talíře,“ vzpomíná Šmíd, zatímco se usazujeme k malému stolku uprostřed jeho muzea.
Socialismus na talíři.
Jde o místnůstku plnou několika tisíc jídelních lístků, historických kuchařek, nádobí a nejrůznějších nástrojů souvisejících s gastronomií. Tu si zřídil na své základně – Střední škole hotelnictví a gastronomie v Klánovicích. Zde začal Šmíd vyučovat již v roce 1964, a ačkoli nejde o klasické muzeum, čas od času přivítá i nějaké návštěvníky. „Je to tu moje chlouba a rád zde kohokoli uvítám. Brzy se však budu muset stěhovat do vedlejší budovy, do malinko většího. Muzeum musím zachovat, už také proto, že je v Praze svého druhu jediné. V Jakubské ulici před lety jedno fungovalo, vytlačily ho však odtud vysoké nájmy. Dodnes nenašlo nové prostory,“ dodává s povzdechem Šmíd.
Aby byli dnešní mladí lidé schopni pochopit tehdejší systém socialistického stravování, má Šmíd vždy po ruce jednoduchou vysvětlovací poučku. Pokud jste si totiž v hlavním městě zašli v roce 1978 například na špikovanou telecí plec s bramborem, která tehdy v Park hotelu Praha stála deset korun, zaplatili jste stejnou částku jako ve stejně kategorizovaném podniku v Ostravě. „Ať jste v té době navštívili jakékoli pohostinství, vždy spadalo pod tehdejší národní podnik nazvaný Restaurace a jídelny, Interhotely, které se většinou nacházely ve větších městech, hlavním městě a významných turistických oblastech, nebo šlo o zařízení veřejného stravování sloužící pod názvem Jednota na venkově. Jednotlivé provozy podléhaly poměrně přísnému rozdělení, které udávalo, zda jdete do restaurace, hospody, či do bufetu, nebo jídelny. Ať už ale patřil podnik pod první, či čtvrtou cenovou skupinu (Park hotel Praha byl tehdy dvojka), musel svá jídla ocenit podle pevně daného systému. Ve srovnání s dneškem se tehdy také ceny jídel tolik nelišily ani mezi nějakou ,lidovkouʻ a luxusní restaurací,“ vysvětluje Šmíd.
Na stojáka
Asi nejvíce mýtů dnes panuje u mladší generace kolem již zmiňovaných automatů. Ta si je podle zkušeností mnoha pedagogů středních škol i učilišť často představuje jako jakési oldschoolové McDonaldy, kde se kromě knedlíků s vejcem, topinek a buřtů s cibulí nedalo pořídit nic lepšího. Podle Šmída byl ale rozsah tehdejší nabídky jídel až překvapivě pestrý, a to i přesto, že stále šlo o nejlevnější alternativu. „Nabídku je třeba rozlišovat podle denní doby. Dopoledne se těšily největší oblibě takzvané přesnídávkové polévky podávané v objemu půl litru. Mezi ně se řadily syté varianty jako dršťková, gulášová či bramboračka. Vedly také obložené chlebíčky, které jsou populární dodnes, stejně jako saláty s pečivem,“ popisuje Šmíd, zatímco před nás vrší nové a nové jídelní lístky z nejrůznějších podniků.
Socialismus na talíři
Na jedné hromadě tu tak před námi leží kopie menu z Titaniku z roku 1912, na něm jídelák z barrandovské závodky U Černého koně z roku 1975, seznam pokrmů z devadesátých let určený tehdejšímu prezidentovi Václavu Havlovi i jídelní lístek z korunovace Jiřího VI. Nakonec Šmíd nalézá ceník z automatu Koruna, kde jste si v roce 1966 mohli pochutnat na kile vlašského salátu a zaplatit krásných dvacet dva korun. Měsíční plat byl tehdy v průměru patnáct set.
„Při poledním provozu byste si zde pak mohl dát například hovězí vývar, nějaké masité jídlo, ať už hovězí, telecí, vepřové, či skopové. Oblibě se těšily třeba dršťky, koprovka nebo játra,“ vyjmenovává. Večerní provoz se pak příliš nelišil od poledního. „Akorát se zde více popíjelo,“ usmívá se.
Místo hotelů planina
Mezi nejznámější socialistické podniky nepatřily jen automaty jako Družba, Svět či Arbat nebo lidové jídelny Blaník a Lucerna. Že se za komunistů nejedlo jenom „na stojáka“, potvrzuje věhlas kuchyně tehdejšího Hotelu InterContinental, do jehož jídelního lístku nabízejícího tureckou kávu za deset korun nás nechal Šmíd také nahlédnout. V mnoha dalších ikonických podnicích, jako byly hotel Thermal či již neexistující hotel Praha, Šmíd osobně pracoval. „Teď je na jeho místě v Dejvicích jen holá planina. Pan podnikatel Petr Kellner tu coby vlastník objektu nechal tenhle unikát zbourat,“ vzpomíná Šmíd, zatímco nám z hromádky podává poslední aktuální jídelní lístek z doby těsně před jeho uzavřením. Jehněčí kolínko tu kolem roku 2011 stálo 290 korun.
Socialismus na talíři
Picasso na talíři
Když se s Václavem Šmídem zapovídáte o současné situaci v českém pohostinství, nejednou pedagog a historik krčí rameny. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že nyní je socialistické gastronomii jako vystřižené z populárního cyklu televizních Rozpaků kuchaře Svatopluka konec. „Pořady jako Ano, šéfe! či MasterChef lidi vyškolily v tom, vyžadovat na talíři kvalitu. Paradoxně však šla dolů kvalita obsluhy a servisu celkově. V neposlední řadě se dnes hledí také na to, aby jídlo dobře vypadalo a jeho fotografie se dala sdílet na sociálních sítích. Každá generace si vždy myslí, že s ní přichází to lepší a to horší odchází. Uvidíme, zda nám bude do budoucna Picasso na talíři stačit,“ uzavírá s úsměvem Šmíd.
Václav Šmíd
|
