Začalo to už před 30 lety. To se budějovická novinářka a textařka Alena Binterová se svým tehdy malým synem Tomášem začala toulat česko–moravsko-rakouským pohraničím. Tam, kde se kopcovité zalesněné krajině na Jindřichohradecku říká Česká Kanada.
Po letech se vrátili a výsledkem je kniha vydaná v sérii netradičních bedekrů nazvané Za tichem, do níž snímky nafotil nyní už dospělý syn, jinak fotograf časopisu Reportér.
Podle čeho jste vybírala místa, která jste do knihy zařadila?
Držela jsem se motivu „Za tichem“, čili hledala méně frekventovaná místa, kde je něco pěkného. Městům jsem se s výjimkou Slavonic spíš vyhýbala, anebo tam zachytila jiný pohled na ticho, třeba v kontrastu s vtipnou situací. Bylo jich dost, což se mi často stává, jakmile se vydám na delší cestu. Když si pozorně všímám toho, co se kolem děje, rozjede se zvláštní proces a pak už mi stačí jen zapisovat.
Má tato knižní série nějaká pravidla, která musí autor dodržet?
Knížky obsahují jak fakta, tak příběhy, což mi připadá jako ideální kombinace. Díky grafickému zpracování mají osobitou atmosféru a autoři dostávají volnost, jak region uchopí. Mě to vedlo do míst spojených s rodinou a přáteli, ale hlavně do přírody. Ta mi totiž před lety dávala nejvíc síly a naděje při zvládání dlouhé léčby. V lesích, u studánek nebo při návštěvě kostelů, které vyrostly z popela svých předchůdců, jsem doplňovala energii v době, kdy jsem to nejvíc potřebovala.
Ticho léčí.
Dostala jsem šanci projevit v knížce vděčnost a snad i povzbudit a inspirovat někoho dalšího, kdo zrovna prochází těžkým obdobím.
Spisovatel Štifter v knize odhaluje utajená místa Novohradských hor |
Našla jste při psaní něco, čím vás Česká Kanada ještě dokázala překvapit?
Hodně dlouho jsem hledala tu osobní linku, bez níž se tento typ knížek neobejde, protože nejde o běžné bedekry. Nestačilo, že mám tuto oblast ráda a jezdím tam k příbuzným a kamarádům. Až když mě u památníku železné opony v Kadolci napadlo slovo jizvy, což je symbol pro celé pohraničí, pocítila jsem, že ke mně začíná Česká Kanada promlouvat. Jednu z úvodních kapitol jsem tedy pojmenovala Jizvy v krajině i na těle. A došlo mi, že pokud se jizva zahojí, můžeme mluvit o velkém štěstí a věřit, že to, co jsme přežili, nebyla smůla či trest, nýbrž lekce. Od té doby mi připadalo, že mě krajina sama vede a posílá mi do cesty pozoruhodné lidi a příznivé situace. Dokonce i počasí jsme při focení měli vždycky mnohem lepší, než jaká byla předpověď. (směje se)
Jak dlouho jste knihu psala?
Většinu jsem stihla loni v létě, podklady jsem shromažďovala asi půl roku předtím. Hodně času mi zabralo rozhodování, co se do knížky na dvě stě stranách vůbec vejde, aby v ní bylo vše nadávkované tak akorát. Nakonec jsem se musela omezit na jižní a jihovýchodní část České Kanady, protože jsem chtěla, aby text čtivě plynul k pointě, zahrnoval příběhy a nebyla to jen nesourodá mozaika zajímavostí. Navíc jsem toužila pohrát si s češtinou a propašovat tam trochu své poetiky. Neodolala jsem ani tomu, abych přidala jako koření pár odkazů na filmy a písničky spjaté s tímto územím. Mám tam citace z filmů Jízda, Valerie a týden divů, Po strništi bos či Obsluhoval jsem anglického krále, z kapel Traband, Buty a Cimbal Classic.
Za tichem – ŠumavaVe stejné edici vyšla i kniha Aleše Palána. Ten svůj bedekr nazval Nekorektní antiprůvodce, protože v něm opravdu netradičně popisuje místa na Šumavě. Publicista, scenárista a jihlavský rodák na Šumavu často jezdí a napsal o ní i řadu publikací. Nedávno se proslavil knihou rozhovorů i zfilmovaným dokumentem Raději zešílet v divočině. I Palán hledá na Šumavě ticho. Ale svým osobitým způsobem. „O Šumavě napsal knihu rozhovorů, esejů i román. Chyběl mu už jen ten průvodce. V něm se dozvíte i to, co jste vědět nechtěli. Proč je totemovým zvířetem Šumavy slon a největší místním smolařem Milouš Jakeš? Že nejděsivější místo se nazývá Pohádka, podle čeho na první pohled poznáte cestující do Horní Vltavice, do které obce není zavedena elektřina a kde žijí samotáři,“ píše o Palánově novince vydavatelství Motto, které za edicí Za tichem stojí. V knize si s průvodcem Palánem neprojdete nejznámější slatě, nevystoupáte na Plechý, neprojedete se na kole okolo Schwarzenberského kanálu, ale budete se u každé stránky skvěle bavit. |
Musela jste se při svých toulkách potkat s mnoha lidmi, že?
Teprve až jsem měla hlavní část textu skoro hotovou, oslovila jsem osobnosti, kterými jsem si přála knihu ozdobit. Předtím jsem prozkoumávala terén sama, což je zásadní rozdíl od novinářské metody, na niž jsem byla předtím zvyklá. Knížka není velká, takže jsem musela výběr omezit.
Na koho se čtenáři tedy mohou těšit?
Nechybí tu legendární tramp Jiří Bob Kněžíček, sběratel samorostů Karel Tůma, muzikant Josef Gušlbauer pečující o Pomezí a landštejnské legendy, Marcus Hauser z Peršláku nebo zpěvačka Hana Ulrychová, která má silné pouto k České Kanadě.
Hodně působivá je pro mě kapitola Umlčené ticho o nikdy nevyužité obranné linii bunkrů řopíků, o nichž mi vyprávěli Miloslav Sviták a Jiří Duchoň. Ale všechny tyto rozhovory jsem si nechala až na čas těsně před uzávěrkou. Bohužel jsem nestihla aktualizovat kapitolu o úzkokolejce, ale myslím si, že pohled na opuštěné nádraží v Hůrkách s kolejemi zarostlými travou je o to milejší, že už tam vlaky konečně zase jezdí.
Autorem fotografií je váš syn Tomáš, který přidával i souřadnice, takže se čtenáři snadno zorientují. Kolik kilometrů jste při přípravě ušli?
Sice jsme knihu pokřtili ve Slavonicích při finále pochodu Kanadský tulák, ale sama bohužel nemám kondici na dlouhé túry. V knížce to přiznávám, i proto jsem záměrně vybírala snadno dostupné cíle, kam se dá dojet na kole nebo se k nim přiblížit autem. Je jich dost a jsou dobře značené. Samozřejmě jsme prošli fotogenická místa Graselovy stezky, křížové cesty, dorazili k malebné kapličce na Pomezí a vystoupali z Mutné na Montserrat. Trochu jsme se i toulali, ale ne daleko, abych to ušla.
Vyprávíte o České Kanadě živě a s lehkostí, autenticky i vesele.
S úctou ke všemu, co zažila a přežila, a to včetně vzpomínek na zaniklé obce v pohraničí, které pravidelně oživují karmelitáni z Kostelního Vydří. Pokud bych svou knížkou motivovala i lidi, kteří zrovna nejsou v nejlepší kondici, ale výlet do statečné a léčivé krajiny jim může prospět, budu šťastná. Své chmury mohou odložit třeba u slavného balvanu jménem Ďáblova prdel. Tam ticho sice spíš nepotkají, ale symbolika je jasná a humor je taky lék. (směje se)
Mapy poskytuje OpenStreetMap pod Open Data Commons Open Database License
