Na základní škole jeho třídní učitel založil fotokroužek. Na chodbě byla komora se zvětšovačem. Právě tam pohltilo Jindřicha Škopka tajemství vyvolávání filmů. Své zálibě se amatérský fotograf z Českokrumlovska věnuje dodnes. Láká ho zejména příroda.
Amatérský fotograf Jindřich Škopek | foto: Pavel Kortus
K fotografování ho přivedl otec, který měl aparát s měchem, jenž tehdy nebyl úplně běžný. „Hned mě oslovilo, že mohu zachytit daný okamžik,“ potvrzuje. Pětašedesátiletý zarputilý sportovec si fotografický koníček udržel celý život, i když k němu měl i další, zejména právě ty sportovní. „Po vojně mě kamarád vzal na promítání diapozitivů místních fotografů, kde už vše bylo v barvě. To mě zase dostalo,“ naznačuje.
I nadšení z nového objevu pomohlo Škopkovi znovu rozvinout svoji zálibu. „Chtěl jsem mít věrné barvy. S kamarádem jsme se dohodli, že koupíme Agfu s diapozitivním filmem. Na tu jsme ale neměli, tak jsme šli do použitého zboží. I tak stálo jedno políčko tři koruny, což je dnešních třicet čtyřicet korun. Musel jsem kvůli tomu na brigádu. Naučilo mě to dělat fotky poctivě. Dodnes to mám v sobě a nedělám zbytečně fotky navíc, i když už to dneska nejsou peníze navíc. Jen práce,“ srovnává.
Dobu tehdy a nyní nesrovnává. Dnes už si uvědomuje, že je lepší „nacvakat“ několik fotek navíc, než pak doma litovat, že nepořídil víc záběrů. „Byl jsem a zůstanu samouk, který se snaží jít s dobou. Učím se za pochodu, vlastními chybami. Třeba o zlatém řezu jsem se dozvěděl až v dospělosti. Přitom jsem ho vlastně celý život tak nějak využíval. Přirozeně mi to bylo dané. Není to nic výjimečného, ale měl jsem to díky tomu jednodušší,“ potvrzuje.
Jeho prvním fotoaparátem byla německá Praktica, kterou si Škopek pořídil krátce po nástupu do zaměstnání. Tento aparát už tehdy měl v sobě zabudovaný expozimetr a čítal také ostření. „Všechny poznatky si potřebuji zažít. Dřív jsem si myslel, že je nejlepší fotit jen při krásném počasí a sluníčku. Teď už vím, jaké podmínky jsou vhodné a že třeba mlha je největší přítel fotografa. Na potoky a řeky prakticky musí být zataženo, ideálně když jemně mží,“ přibližuje.
Nečekané setkání u Vltavy
Aby se neustále mohl zlepšovat, hledá zpětnou vazbu od jiných fotografů, a to například na serveru megapixel.cz. Jde mu také o úpravy snímků, které jsou v dnešní době stále častější. „Z mládí z kroužku mám zafixované, že fotografie snese jen drobnou retuš. Dnešní programy ale zvládnou cokoliv. Nevím, kam to dospěje. Asi tam, kam míří celá společnost. Tedy že se vše přehání, až se vrátíme ke kořenům,“ předpovídá.
Celý magazín |
A to ještě nikdo neví, co s oborem udělá umělá inteligence. „Ovlivňuje ho a ovlivňovat bude. Úprava fotky je dnes určitě padesát procent práce s ní,“ tuší.
I přesto však zůstává základem u fotografa činnost v terénu. To se Škopkovi potvrdilo, když z domova v obci Holubov na Krumlovsku vyrazil na svou oblíbenou zříceninu Dívčí kámen, která je nedaleko. Chodí tam často, zvěčňuje romantický meandr řeky Vltavy a jen z těchto snímků by poskládal celoroční kalendář.
Jednoho dne však vyrazil na známou vyhlídku, kdy mu počasí nabídlo dechberoucí scenérii. „Je to velmi fotogenické místo. Tehdy se z mlhy vynořil přírodní člověk. Pozdravili jsme se, něco prohodili. On se zadíval do okolí a řekl, že si taky dojde pro foťák. Přišel s velký středoformátovým aparátem. Říkal jsem si, že to asi nebude jen tak. Pak jsme si povídali dál a dostali se k tomu, že je to profesionál. Ukázal mi svá díla a pozval mě na jeho výstavu. Tam jsem později také dorazil, jmenoval se Milan Dlouhý,“ vypráví.
Doma je mezi vážkami a šídly
Podle Škopka je činnost fotografů na všech úrovních podobná. Liší se v náročnosti a tom, že pokud profesionál potřebuje kvalitní snímky, zpravidla tomu musí obětovat víc času, pozorování a neustálému zdokonalování se. A někdy je třeba mít i potřebný kus štěstí k perfektnímu záběru. „Fotograf musí mít pokoru. S ní je třeba se pohybovat přírodě a uctívat ji. Tak se to snažím dodržovat já. Chovat se jako naši předkové, kteří se v přírodě normálně báli. Teď společnost pokoru ztratila,“ přemítá.
Fotografování není levný koníček. Ta nejlepší zařízení stojí i stovky tisíc. Zároveň však podle Jindřicha Škopka neplatí, že čím lepší stroj, tím kvalitnější fotky.
„Se srdcem fotografa, citem a nápadem uděláte skvělé fotky i s průměrným přístrojem. Technika akorát ubere čas, který s tím strávíte. S normální zrcadlovkou za deset tisíc uděláte stejnou fotku jako se strojem za sto tisíc, „myslí si nadšenec, který se nejraději věnuje zachycení přírody a to na Krumlovsku . Zmiňovaná fotografie z Dívčího kamene patří mezi jeho neoblíbenější. Za tu úplně nejpovedenější považuje záběr vodáka z Čertových proudů, pojmenovaný Poslední nádech, kdy vodákovi koukají jen ruce s pádlem. „Fascinuje mě tam síla vody,“ objasňuje. Byť se zabývá hlavně fotografováním přírody, za první ligu v oboru považuje městské nebo situační záběry, které zachycují život. „Pro mě je to těžší. Já rád fotím šídla nebo vážky u rybníka, ale i když třeba nemám fotky, tak jsem strávil krásný den v přírodě. Jsem tam mezi svými. U lidí musíte být pohotový, zachytit atmosféru a náladu. Na to je třeba být i trochu drzý,“ nastiňuje.
