Je posledním ponocným v jižních Čechách. Kromě toho opravuje kříže, vrací zvony do kapliček, opravuje kostely a propojuje historii s živou pamětí krajiny. To je stručná vizitka Petra Pavla Hanuse.
Jak se to vlastně stalo, že jste začal dělat ponocného?
Já toho dělám víc, nejen ponocného, jsem také zvoníkem a ve vedlejší vesnici Heřmaň kostelníkem. Když jsme žehnali v roce 2015 nové zvony ve Skalách, tak mi jedna místní patriotka říkala: Ty máš pořád takové dobré nápady, co tam máš dál? A já na to, že bych chtěl obnovit službu ponocného. Neznám nikoho, kdo by to dělal. To byl srpen. A na začátku prosince mi volali z obce, že tam mám balík z Prahy. Já ho rozbalil a v něm byl pasovací glejt a volský roh. A také psaní, abych nastoupil do služby ponocného okamžitě. A já si bláhově plánoval, že ponocného budu dělat až na důchod!
Vypadáte jak z obrázků Josefa Lady. Inspiroval vás?
Pak jsem právě hledal, jak vlastně ponocný vypadá. Pro mě nejbližší je postava právě od Josefa Lady. Takže jsem začal tvořit svoji image. Akorát že za Lady byly metrové závěje, to už dneska bohužel není. Objevil jsem na internetu beraní kožich, beranici, halapartnu a lucernu. Ty zimy jsou tu ale mírné, tak mi je v těžkém kabátu horko. Po čase jsem zjistil, že je pod ním dobré nosit jen termotriko. Když troubím, tak mi lidé říkají: Vy jste jak od Lady! A letos už mám výročí deset let.
Určitě jste nečerpal jen z pohádek. Máte nějaké další zdroje informací o této postavě?
Jsem regionální nadšenec, mám rád historii a snažím se o propojení historie a genealogie. Pátrám hodně v archivech. A tam jsem narazil na zápis, že v roce 1975 tady ve Skalách chodil o Vánocích ponocný.
Má ponocný ve službě nárok na odměnu? Na koledu?
Má. Ale já s sebou netahám žádnou igelitku. Tu odměnu vnímám jen jako formu setkání s lidmi, s možností si přát k Vánocům. Někde mi nabídnou třeba sladké, ale já to nemám jak odnést.
Když vyrážíte, kam vedou vaše první kroky?
Mám dané trasy a začínám vždy na Štědrý večer. Po večeři se obléknu, manželka mi pomůže, vcítím se do své role a pak vycházím za každého počasí. Tradice je tradice. První cesta vede do kapličky na návsi ve Skalách, tady zapálím všechny svíčky a modlím se za všechny žijící i ty, kteří se Vánoc nedožili. Je hodně lidí, na které si jinak nikdo už nevzpomene. Nechám svíčky hořet a pak troubím na všechny světové strany. Což mi okamžitě oplatí psi, kteří začnou výt. A zpívám chvalozpěvy. Ty jsem si poskládal sám z různých regionů, kde ponocní troubívali už od 17. století. Jsem poslední ponocný v jižních Čechách.
Kaple v Mezipotočí „promluvila“. Po 65 letech do její věžičky vrátili zvon |
Pak pokračujete po vsi?
Pak jdu vesnicí a na každé křižovatce troubím a zpívám. Jdu obcí, uličkami, až do sousední osady Budičovice. A když někdo vyjde, tak se pozdravíme a já mu zatroubím. Ale jezdí se sem na mě koukat lidé třeba až z Budějovic. Říkají mi: Můžeme si na vás sáhnout? Vy vypadáte jako vopravdickej! Chodím takhle každý večer, až do Nového roku. Ale někdy mám pohotovost, jelikož pracuji v energetice, tak to musím pak skloubit. Kdyby se něco stalo, tak asi odtroubím a pak i v tom kabátě pojedu někam řešit poruchu.
Zažil jste si někdy takový ten klasický zimní nečas, fujavec, počasí, že by psa nevyhnal?
Přesně. Vždycky se těším, jaké bude počasí. Když je teplo, to pak stojí za prd. Ale když sněží... Rodina mi říká, stojí ti to za to? Takový ten sněhodéšť, kdy to šlehá do obličeje. To já si užívám. Svíčka mi jednou zhasla, nešlo to v tom větru znova zapálit. Je to úžasné.
Jak jste se učil troubit?
Na záchodě nebo v dílně. On je to docela rachot, tak to všude vyli psi, sousedi nechápali, co se děje. Nejsem muzikant. Díval jsem se na pohádky, jak to dělají. Ale nikoho se nezeptáte, protože ponocní nejsou.
Na ZUŠ to taky není vypsané...
Takže prostě pokus omyl. Trumpetisté mi říkali, že se do toho musí jakoby prdět. Když jsem tady ve Skalách vystupoval poprvé, to bylo na předvánočním dětském vystoupení, přijímali to místní s rozpaky. Jestli to není nějaká zábavná skeč.
Máte ponětí, kolik je ponocných v republice?
Je nás celkem devět, chtěl bych je jednou pozvat třeba do Písku a uspořádat společné setkání. Ale hledám stále další a další ponocné. Když byl ještě arcibiskupem v Praze Dominik Duka, pořádal každoročně akci den zvoníků, na kterou pozval všechny zvoníky a zvonaře. Jako poděkování za jejich službu sloužil pak v katedrále sv. Víta mši. Bohužel už se nescházíme, jelikož nový arcibiskup Graubner v této tradici nepokračoval. Někde to zkoušejí, ale už to není ono. Takže to je moje taková další vize.
Klid večerní Jihlavy po sto letech střeží ponocný s halapartnou a volským rohem |
To ale není vaše jediná aktivita. Například se staráte o obnovu a záchranu křížů.
Začalo to zvláštně. Obec nám vyšla vstříc při stavbě domu, tak jsem to chtěl občanům i obci nějak vrátit. Rozhodl jsem se, že tady opravím jeden zničený křížek. Okolo jel jeden pán na kole. Pak se zastavil a vrátil. Myslel jsem si, že mi chce dát na budku. Ale on mi vyprávěl, že ho trápí svědomí. Tak mi to musel říct, než zemře. Jako svazáci se tenkrát vsadili o metr piv, kolik kdo zničí křížů. Tenkrát byla taková blbá doba. No, a já pak vytáhl mapu a začal ty kříže v krajině hledat. A k letošku to bude za těch třináct let už sedmnáct opravených křížů tady ve Skalách a v Budičovicích. Za ty kříže, co se nedochovaly, jsem postavil nové. Vlastně je to zvláštní, že za to mohlo právě tohle setkání, tahle náhoda.
Tak to už jste profesionál...
Přišel návrh, abych to dělal profesionálně. Ale na živnostenském úřadě mi nejdřív řekli, že si musím udělat příbuznou profesi, například zedníka. Tak jsem si tedy udělal rekvalifikaci v Praze na zedníka. A teď chodím po dvou letech do školy zas. Na malíře-lakýrníka, abych mohl zlatit.
Řemesla pozapomenutáJihočeská MF DNES připravila seriál, v němž postupně představí několik osobností, které se jako jedny z mála v Jihočeském kraji, nebo spíše i v celé republice věnují řemeslu, jež je málo obvyklé a někdy opravdu unikátní. |
Tak to se nasbírá spousta dalších řemesel, která k tomu potřebujete. Třeba i kovář?
Ano, i kovář. Nebo kameník. Ty kříže mě tak vyškolily. Vše si dělám sám. Ale musí to sloužit nejen hmotně, ale právě i duchovně. Takže pak pozveme kněze a uděláme slavnost, při které se ty kříže požehnají. Obce, které obnovu křížů finančně podpoří, tak já jim na oplátku věnuji na jeden večer službu ponocného a vlastní poděkování, originální pohlednici, kterou jsem vydal. A jsem vlastně i zvoník. Vracím chybějící nebo nefunkční zvony do kapliček. Zvony vyrábí můj kamarád zvonař Michal Votruba. To je to nejmenší, co tady můžeme dalším generacím po sobě nechat.
Řekla bych, že přes léto opravujete a přes zimu troubíte.
Do Dušiček opravuji křížky a od Dušiček najíždím na adventní čas. První adventní neděli už vyjíždím tam, kam si mne pozvali. A můžu říct, že jsem asi jediný v republice, kdo se snaží zachovat ten vesnický ráz obchůzky s troubením. Přičemž jeden kolega na Slovácku chodí jen jeden den na Štědrý večer. Já chodím celý týden. Ale letos jsem si usmyslel, že po letech udělám ve Skalách změnu, že půjdu jen Štědrý večer a oba svátky, a ty další dny věnuji těm obcím, které finančně podpořily opravu křížů.
Věříte, že najdete své následovníky?
Založil jsem si vlastní webovky, které vystihují svým názvem, o co mi jde – o obnovu křížů, kde popisuju chronologicky podle let jednotlivé opravy a záchrany torz křížů, jaké barvy používám, jak odborně postupuji. A volají mi lidé z celé republiky, kteří se taky chtějí pustit do oprav, že jsou rádi, že jsem jim dodal odvahu se do toho vrhnout. Už totiž vědí, do čeho jdou a co je čeká. Je tam zmínka i o tom, jak jsem se ke křížům a k Bohu jako ateista dostal. Nechybí informace o ponocném, kdy a kde začínám. A i kdyby v tom všem pokračoval jen jeden, tak bych z toho měl velkou radost.
Mapy poskytuje OpenStreetMap pod Open Data Commons Open Database License
