Začalo to vcelku nenápadně. V mateřské škole, kam chodil její starší syn, otevřela pěvecký kroužek pro patnáct dětí. „Chtěla jsem si to založit úplně od těch nejmenších,“ vzpomíná Kalousková. První roky fungoval pod hlavičkou smíšeného sboru Ars Brunensis, který tehdy vedl její manžel. Z původního kroužku postupně vyrostl brněnský Bystroušek, který letos slaví deset let a sdružuje okolo 140 dětí.
Ke sborovému zpěvu ji přitom přivedlo vlastní dětství. Ve Valašském Meziříčí začala zpívat už ve čtyřech letech a později vystudovala sbormistrovství na JAMU. Krátce si vyzkoušela i práci s dospělými. „Ne že by mě to nebavilo, ale jde o úplně jiný typ práce. Asi jsem se s těmi dětmi víc našla,“ usmívá se. Po narození dvou synů se proto k dětským sborům vrátila. „Zastesklo se mi a zjistila jsem, že právě tohle chci dělat dál,“ shrnuje.
Na otázku, čím se Bystroušek liší od jiných dětských sborů, odpovídá opatrně. Nerada se srovnává s ostatními. Místo řady ocenění nebo netradičního repertoáru raději mluví o tom, jakou atmosféru na zkouškách vytváří.
„Hlavně se snažím, aby to bavilo děti i mě. Když vidím, že to baví děti, začne to bavit mě. Ony zase vidí, že mě to baví, a začne to fungovat,“ nabízí základní recept.
Podle ní jsou malé děti jako nepopsaný list. „Budou vám deset minut nadšeně vykládat o berušce, jak lezla po chodníku. Ty emoce v sobě prostě mají, já se jim snažím nabídnout prostor, kde si mohou dovolit je přirozeně prožít a vyjádřit,“ vysvětluje.
Právě proto se na zkouškách nebojí humoru ani nadsázky. Sama říká, že se snaží nebrat věci příliš vážně. Když děti vidí, že si ze sebe umí udělat legraci i sbormistryně, snáz odhodí ostych. „Když zjistí, že můžou, že jsou v bezpečném prostředí, kdy se ani ten puberťák necítí hloupě, když ze sebe udělá trochu šaška nebo dokáže vyjádřit emoce, celé to ladí,“ povídá.
Dodnes s vděčností vzpomíná na svou sbormistryni Evu Ježkovou. „Nebýt jí, určitě bych tohle teď nedělala,“ poznamenává. Ve sboru našla nejen cestu k hudbě, ale také spoustu přátel, možnost cestovat i profesi, které se věnuje dodnes.
Sbor je víc než jen zpěv
Právě zkušenost z vlastního dětství dnes výrazně ovlivňuje způsob, jakým vede Bystroušek. Drží si poměrně netradiční přístup.
Na zkouškách se rozhodně nezůstává pouze u zpěvu. Děti pracují s rytmem, pohybem i textem a učí se vyjadřovat hudbu celým tělem. Kalousková sama řadu let tancovala a věří, že muzika se nemá jen slyšet, ale také vidět. Proto se na zkouškách přirozeně prolíná právě zpěv, pohyb i rytmus.
Stejně pestrý je také repertoár. Za deset let děti využily devět cizích řečí. Vedle očekávatelné češtiny nebo angličtiny zpívají ve svahilštině, hebrejštině, havajštině i dalších jazycích, které většina z nich předtím nikdy neslyšela. „Čím komplikovanější jazyk, tím větší výzva. Děti jsou houby, naučí se to dřív než já,“ směje se sbormistryně. S nadsázkou dodává, že společně už zpívali v jazycích pocházejících z téměř všech kontinentů.
Práce s textem má podle ní ještě jeden přínos. Rodiče i logopedi jí potvrzují, že pravidelný sborový zpěv dětem piluje výslovnost i mluvený projev. „Je to skvělý pomocník,“ oceňuje.
Na pódiu diváci poznají děti podle barevných mikin či triček místo tradičních sborových rób. Sbormistryně chce, aby se cítily přirozeně a pohodlně. I to je podle ní jedna z cest, jak jim hudbu lépe přiblížit.
Důležitou součástí Bystroušku jsou podle Kalouskové také rodiče. Pomáhají s organizací koncertů, fungováním sboru a vyrážejí také na soustředění, soutěže a festivaly. „U nejstarších dětí už jsme taková sborová rodina,“ usmívá se.
Úspěch poznává i jinak než podle potlesku. Z původních patnácti dětí vyrostl během deseti let téměř stočtyřicetičlenný sbor a každé léto přicházejí na talentové zkoušky další zájemci. „Už nemusím hledat děti, ony hledají nás,“ vyzdvihuje Kalousková. Zároveň však přiznává, že právě odmítání těch, na které už nezbývá místo, patří k nejtěžším částem její práce. „Je mi líto, že nemůžu vzít všechny.“
Vysněný dárek ke kulatinám
S růstem přicházejí i nové příležitosti. Brněnská sbormistryně několik let čekala, až děti dorostou do věku, kdy je může vzít na mezinárodní festival. Chtěla jim dopřát zkušenost, na kterou sama dodnes vzpomíná z dob, kdy byla členkou dětského sboru. Letos se jí to konečně podařilo. „Chtěla jsem jim to dát jako dárek k desátým narozeninám sboru. Aby si zažily jeden velký festival,“ upřesňuje.
V belgickém Neerpeltu děti vedle soutěžních vystoupení poznaly sbory z různých koutů světa, účastnily se společných workshopů a několik dní fungovaly bez rodičů. Poprvé se ocitly mezi vrstevníky z různých zemí, pracovaly v mezinárodních skupinách a angličtina se pro ně na několik dní stala běžným dorozumívacím jazykem. „Tato zkušenost nejen splnila, ale i dalece předčila všechna naše očekávání,“ je ráda Kalousková.
„Do Belgie jsme přitom jeli hlavně za zážitkem,“ přiznává. Festival však nakonec přinesl i výsledek, který nečekala. Bystroušek zvítězil ve své kategorii a napříč 66 sbory získal třetí nejvyšší bodové hodnocení.
Přesto když mluví o budoucnosti, nesoustředí se na další medaile. Děti podle ní potřebují mít vedle sboru také jiné zájmy. „Chci, aby chodily na nástroje, sportovaly a měly i další koníčky,“ říká.
Sama teď přemýšlí hlavně nad tím, kam Bystroušek posunout dál. „Nemáme žádnou konkrétní metu, pořád hlavně chceme, aby nás to bavilo. Zahraniční festivaly jsou ale pro děti taková motivace, že už teď víme, že se brzy chceme podívat na další,“ oznamuje.
Dnes stojí před dětmi v podobné roli, jakou kdysi zastávala její vlastní sbormistryně. Právě ona ji přivedla nejen k hudbě, ale také k profesi, které se roky s nadšením věnuje. Stejné vzpomínky by jednou chtěla dopřát i dětem z Bystroušku. „Chci, aby na sbor vzpomínaly celý život jako já,“ uzavírá Kalousková.
