Těžba uhlí od nepaměti patřila k nejrizikovějším povoláním. Práce hluboko pod zemí v náročných podmínkách, u které se příliš nedbalo na bezpečnost pracovníků, v nemálo případech končila tragicky. Dvě události, které dohromady znamenaly téměř stovku zmařených životů, si v těchto dnech připomíná jižní Morava. V neděli uplyne 165 let od výbuchu v dole Františka v Padochově na Brněnsku, o den později to bude 55 let od zatopení dolu Dukla v Šardicích na Hodonínsku.
První z katastrof se zapsala do dějin coby největší důlní neštěstí v Rosicko-oslavanské pánvi, kde se už od 18. století těžilo vysoce kvalitní černé uhlí. Z ranní směny 8. června 1860 se po výbuchu metanu a uhelného prachu nevrátilo 53 horníků, přežilo jen pět jejich kolegů. Za neštěstím stál i neexistující systém záchrany a větrání dolu.
Bouřky přinesly do dolu smrt. Komunisté mlčeli, Šardice nezapomněly |
„V důsledku intenzivního prohlubování jam a chodeb bez zlepšování větracího systému docházelo k velkému hromadění plynů. Uhelná sloj zde byla silně plynodajná, což zapříčinilo občasné exploze,“ ohlíží se Jarmila Plchová z Rosicko-oslavanského spolku.
Po této události se začalo řešit, jak zlepšit bezpečnost pracovníků v černouhelných dolech a vznikl organizovaný systém záchranné služby. Nejprve se tvořily skupiny dobrovolných záchranářů a poté se začaly objevovat i první dýchací přístroje a opatření pro případ požáru v jámě.
„V dole bylo nutné přehodnotit bezpečnostní opatření, především větrání, ale i způsob, kterým do té doby bylo zacházeno s otevřeným ohněm. Pro osvětlení byly dříve používány olejové kahany,“ podotýká Plchová. „Důl Františka začal později fungovat jako větrací šachta,“ doplňuje Halka Horká, propagátorka mikroregionu Kahan.
Důl v Padochově na Brněnsku na dobové pohlednici
Při zmíněné důlní katastrofě vyvázl třináctiletý havíř Josef Šmarda, který pravidelně docházel do práce tři hodiny na dvanáctihodinové směny. „Zbývalo mu jen šest hodin na jídlo, spánek a vše ostatní,“ popisuje těžký život horníka Plchová.
Těžba v hlubinném dole Františka probíhala v náročných podmínkách a hloubce téměř 900 metrů, byla proto postupem času velmi ztrátová, černouhelný důl tak byl zlikvidován jako jeden z prvních po roce 1989. Jáma byla zasypaná hlušinou a zakryta betonovou deskou. Ostatní doly ho postupně následovaly až do úplného ukončení těžby v Rosicko-oslavanském uhelném revíru v roce 1992.
Oběti tragédie připomíná Pomník důlního neštěstí na oslavanském hřbitově, jehož autorem je brněnský sochař Josef Alois Břenka. Jsou na něm realisticky ztvárněny postavy dvou havířů, kteří truchlí nad ztrátou svých druhů. U pomníku k příležitosti 150. výročí uspořádal spolek pietní akt, kterým lidé uctili památku zesnulých horníků. V současnosti se na místě původního dolu nachází cihlový komín, pivovar a několik soukromých firem.
Pohřbeni pod vodou
Stejně tragické obrysy má i hornický příběh ze Šardic, kde letní přívalové deště nečekaně přinesly v roce 1970 na Břeclavsko a Hodonínsko povodeň. Běžně malé a vysychající vodní toky se během několika hodin znásobily a 9. června velká voda zasáhla dvacítku obcí, zničila několik cest a železničních tratí, zatopila přes 400 domů a 15 budov zbořila.
A hlavně bleskové záplavy způsobily jednu z největších tragédii hornictví v novodobých českých dějinách. Přestože právě v Šardicích moc nepršelo, voda se tam navalila z okolních obcí. Koryto Šardického potoka se rozlilo do stometrové šířky a průtok se během chvíle přiblížil řece Moravě.
A voda se valila i do blízkého hnědouhelného dolu Dukla. Na směně v tu chvíli bylo 110 dělníků, když dispečer dostal hlášení, že se do podzemí valí voda. Trvalo dlouhých 14 minut, než dokázal odvolat všechny osádky na povrch. Vyfárat stihlo jen 76 mužů, zbytek utonul.
Tragédie kvůli cigaretě. Před sto lety zahynulo při explozi v dole Kukla 26 lidí |
„Voda nás dohnala zezadu, lila ze stran, ze stropu. Pak zhaslo světlo. Chybělo pár minut a zůstali jsme tam všichni,“ popsal dramatické okamžiky horník František Šach. Poddolovaná zem se na několika místech propadla a vytvořila až 60 metrů hluboké krátery, kterými se voda a bahno valily do kilometrů chodeb.
„O příčinách havárie v období jejího vzniku a také celých dalších dvacet let Husákova režimu v republice se nesmělo nikdy veřejně mluvit,“ píše ve svých pamětech Vladimír Kusák, který se podílel na záchranných akcích. Ti, jež se odvážili něco říct, byli zastrašováni a označováni za podporovatele „pravicových oportunistů“, kteří by to mohli zneužít proti „konsolidačnímu procesu“ komunistické strany. Za 34 zmařených životů tak nikdo nebyl dohnán k odpovědnosti.
V tehdejším Rudém právu se rozhodli o povodních informovat v pozitivním duchu. Přiznali, že hrůzná událost v dole Dukla byla přírodní katastrofou, jaká nemá v hornictví obdoby, negativita se však do narativu normalizační doby 70. let nehodila. Články na titulních stranách se tak zaměřovaly spíš na oslavu záchranných prací, na kterých se podílelo několik zemí východního bloku. O poslední oběti povodních, tříleté Lence Šťastné z kyjovské čtvrti Boršov, která se utopila při pádu do sklepa, se v rubrice Černá kronika nikdo nedočetl.
11. června přineslo Rudé právo zprávu o důlním neštěstí v Šardicích.
Smuteční tryzna se odehrála 22. června, přestože tělo posledního horníka našli až po dlouhých čtyřech měsících. „Mně bylo v té době devět let a na nás děti to mělo obrovský dopad,“ vzpomíná starostka Šardic Blažena Galiová. Děti si prý kvůli přítomným záchranářům myslely, že jejich tatínci v dolech stále žijí a u šachty čekaly na jejich návrat ještě několik dní.
Před pěti lety v Šardicích k příležitosti 50. výročí tragédie vyrostl u bývalého dolu pomník. Na hrůzné události budou v Šardicích vzpomínat i letos – v pondělí na pietní akci spojené se mší svatou a koncertem v kostele sv. Archanděla Michaela. „Zveme vždy všechny pamětníky a pozůstalé, někteří však nemají energii si ty hrůzy opět připomínat,“ popisuje Galiová, jaké dopady dodnes zanechává v lidech temný střípek šardické historie.
Na pietní akci bude odvysílána i premiéra dokumentu o hornictví od Spolku historie jihomoravských lignitových dolů. Snímek o těžbě lignitu v regionu má fungovat jako pocta krajině, práci i paměti horníků. Šardice k tématu chystají také výstavu.
