Bez chyb a tápání by mě štěstí minulo, říká mladík, který zkoumá v USA epilepsii

Tři jednoduché otázky změnily Filipu Mívaltovi život. „Řekni mi, co děláš, co jsi zač a čemu se rád věnuješ?“ zaskočil před lety mladého, tehdy nepříliš ambiciózního biomedicínského inženýra profesor na vědecké konferenci ve francouzské Nice.

„Viděl mě poprvé a stejně se o mě zajímal. Člověk předtím trpěl tím českým pocitem, že není nikdo a nedělá nic tak extra zajímavého. Jenže on mi svým přístupem otevřel oči,“ povídá rodák z Veselí nad Moravou na Hodonínsku.

V tu chvíli se zrodila první opravdová jiskra, která v něm vzbudila zápal čelit výzvám vědeckého světa. Vyskočil z české „školní bezchybnosti“ i své komfortní zóny a dnes se už pět let v americkém Rochesteru věnuje ve věhlasné nemocnici práci s celosvětovým dosahem.

Mladý český vědec nastupuje na Harvard. Chce najít pomoc pro bratra s autismem

Už při času stráveném na Vysokém učení technickém v Brně si uvědomil, že jej nejvíc fascinuje ta vůbec nejsložitější část lidského těla, tedy mozek. A na ten cílí i nyní. Mívalt se s vědeckým týmem na prestižní Mayo Clinic snaží rozluštit, odkud přicházejí epileptické záchvaty, ty neviditelné bouře, jež pacientům kradou život.

Mozek mapují jako neznámou krajinu. Lékaři píchají elektrody, výzkumníci pak zkoumají, co který kout centrální části dělá – je to řeč, pohyb, nebo jen tichý koutek? Každý mozek je jiný, a tak hledají, jestli tu „zlobivou“ část můžou doktoři vyříznout, nebo ji bude lepší zkrotit neurostimulátorem.

„Když je tu pacient, který už má elektrody na sobě, tak proč nezjistit, kde by stimulace fungovala nejlíp,“ usmívá se jednatřicetiletý Mívalt. Dnes tyto speciální přístroje bzučí pořád jako první kardiostimulátory, ale on chce, aby se probouzely jen tehdy, když je třeba. Zatímco léky pomáhají dvěma třetinám lidí s epilepsií a operace většině dalších, jihomoravský vědec se pere se zbytkem – těmi, co nemají žádnou jinou šanci. A každý signál na monitoru je krokem blíž.

Neměl plán, co se životem

Dnes řeší výzkum s významným dopadem, ale před nástupem na vysokou školu pořádně nevěděl, co se sebou – doktor, soudce, vědec? „Na medicínu byl přetlak, tak jsem si řekl, že budu inženýr. Na VUT jsem si najel na nabídku předmětů a našel biomedicínské inženýrství. Dodnes vlastně pořádně nevím, proč jsem ho zvolil,“ směje se nad výběrem odvětví lékařské vědy, které využívá principy především fyziologie a biologie v praxi.

S vidinou práce v nemocnici tehdy ještě netušil, že v Česku si toho s biomedicínským inženýrstvím zase tolik neosahá. V průběhu brněnských studií nicméně prokázal jistý cit a nadání pro obor. V laboratoři na Ústavu fyziky si pro pomoc sestrojil pár účinných algoritmů, díky stáži v ICRC neboli Mezinárodním centru klinického výzkumu při Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně se podíval na zmíněnou přelomovou konferenci v Nice.

Mladý vědec z Brna vyvinul filtr z nanovláken, už čistí vodu v Africe

Zanedlouho s kolegyněmi zvítězil v soutěži Biosignal Challenge s algoritmem, jenž z řeči odhaluje Parkinsonovu chorobu. Pak přišel inženýrský titul a ambice získat doktorát, který by mu otevřel dveře k opravdové vědě. „Jenže v té době na něj nebyly otevřené žádné pozice. Takže jsem dodělal školu a neměl reálně plán, co se životem,“ vzpomíná.

V tu chvíli přišla šance na práci ze „velkou louží“, k níž pomohla dlouholetá spolupráce Fakultní nemocnice u svaté Anny a zmíněné americké kliniky. „Zkrátka mi napsal kamarád, jestli Mayo nechci zkusit, že jde o skvělou příležitost. Zpětně si uvědomuju, že kdybych měl jakoukoliv jinou možnost, nejdu do toho, ale takhle jsem na to kývl,“ říká na rovinu.

Později se navíc dozvěděl, že Rochester ve státě New York má svého menšího bratra v mrazivé Minnesotě. A že právě ten druhý bude jeho novým domovem.

Věda pro všechny a bez politiky

Doma v Česku slyší pořád dokola ty stejné věty: „Odjedete pryč, zapomenete na Česko a tady po vás nic nezbude.“ Tento pohled Mívalta štve a chce s ním bojovat. „Lidi si myslí, že odjezd je konec, ale já to vidím jinak,“ podotýká.

V Evropě podle něj věda často stojí na brzdě – konzervativní komise, granty na rok, strach z každé chyby. Za oceánem zažívá jiný přístup. V Rochesteru může snít ve velkém, s týmem, co má na výzkum roky, ne měsíce. „Tady mi dávají čas a peníze, abych mohl jít do hloubky,“ oznamuje.

Roboti mezi námi budou chodit do dvou let, říká mladý český vědec

U rozdílů mezi vědou v Evropě a USA nelze opomenout aktuální kontext za oceánem, spojený zejména s návratem administrativy prezidenta Donalda Trumpa. Ta je pod palbou kritiky kvůli přístupu k výzkumu i výraznému osekávání dotací. „Politická změna vždy ovlivní, kam jdou peníze,“ krčí Mívalt rameny.

Klíčové podle něj je, že úspěšné laboratoře mají různorodé zdroje. Spolupracují s komerční sférou, startupy a dalšími partnery. „Laboratoře vznikají a krachují bez ohledu na to, kdo je u moci,“ podotýká.

Pro výzkumy bez praktického uplatnění to může být těžší, ale jeho práce na epilepsii, která má reálný dopad na pacienty, zůstává neměnná. „Děláme vědu pro všechny, bez ohledu na politiku. Za příležitost na Mayu budu vždy vděčný. A kdybych své působení tady musel z jakéhokoliv důvodu předčasně ukončit, najdu jiný způsob a cestu, jak pokračovat,“ je přesvědčený.

Neuvázněte v kleci, radí

Na Brno a domovinu rozhodně nezapomněl. Přivádí na Mayo další studenty a v hlavě nosí plán, jak přitáhnout svůj tým a přístup zpět do Evropy. „Chci zpátky přivést nové nápady a nové cesty, jak dělat vědu. Nicméně největší oříšek je sehnat peníze – ne na rok, ale na roky,“ upozorňuje.

Věda totiž není levná hra. „Tady na Mayo vychováváme lidi, co umí posouvat hranice. Jenže k čemu je expertíza, když doma nebudou mít peníze ani na nákup pracovního stolu?“ táže se.

Rakovina mu zabila blízké, mladý student je „pomstil“ zlatem za výzkum

Mívalt dobře ví, že rozjet laboratoř v Evropě je sen pro odvážné, ale své vize se nevzdává. „Když to nevyjde, tak půjdu do nějakého nadnárodního molochu, budu sedět u počítače a po víkendech chytat ryby. Aspoň něco, co mi půjde bez grantů,“ pousměje se.

Pro studenty, potažmo všechny lidi má klíčovou radu: „Nebojte se zakopnout.“ Jediný rozhovor s neznámým profesorem v Nice mu rozvázal ruce a zasel do hlavy semínka plná ambicí. „Měl jsem štěstí na lidi a prostředí, ale bez chyb a tápání by mě to štěstí minulo,“ má jasno v narážce na český výukový systém ve stylu „nesmíš si dovolit chybu“.

Podle něj je největší výhra najít v životě něco, co člověka neštve. Nebo aspoň ne tolik, aby ho to spoutalo. „Mnoho lidí tu volnost ztratí, uváznou v kleci, kterou si sami postaví. Dokud volnost máte, hledejte, co vás nechává dýchat,“ nabízí cestu. S tímto vzkazem dál mapuje mozky – a možná i cestu zpět domů.