Expozice je k vidění v místní Galerii Otakara Kubína, kde návštěvníci spatří Koudelkovy slavné snímky z okupace Československa v roce 1968.
„Lidé mi neustále opakují: Vždyť tě mohli zastřelit. Musíte si ale uvědomit, že to byla mimořádná situace. Ta z vás vždycky dostane něco, o čem jste vůbec netušili,“ podotýká k jednomu ze svých nejznámějších souborů.
 |
Jak jsou mezi lidmi fotografie známé, dokládá i relativně nedávnou historkou, kdy skončil v nemocnici. „Záchranáři mě vynesli z domu ven, kecali jsme, byla sranda. Když jsem řekl, že jsem fotil rok 1968, vytáhl jeden z nich telefon a ukázal mi moji fotku a pak řekl, že jsem jeho hrdina. To vás potěší,“ pokračuje s úsměvem.
Snímky se dostaly ven už právě při okupaci, světové agentury je začaly publikovat a sám Koudelka brzy i díky naléhání lidí kolem sebe zjistil, že pokud nechce skončit v kriminálu, musí z Československa emigrovat. Uvědomil si, že by brzy komunistická moc zjistila, kdo za dílem stojí, přestože autorství bylo i ve světě utajené. „Josefe, máš možnost dělat, co jsi nemohl. Otevřel se ti svět, tak ho poznej,“ cituje jeden z apelů, aby zemi raději opustil.
Světoznámý fotograf Koudelka daroval sto slavných snímků Moravské galerii |
Během profesního života, kdy se stal také členem prestižní agentury Magnum Photos, skutečně poznával a fotil v různých zemích. Nadšení pro zachycení správného momentu měl však už v dětství.
„Do Valchova jednou za týden přivážel chleba pan Dyčka z Němčic. A ten jednou mému tatínkovi ukazoval fotografie. A mě to taky zajímalo. Tak vždycky říkám, že pan Dyčka mě naučil fotografování. Byl to on, kdo mi poprvé něco vyvolal,“ vzpomíná muž, který získal mnohá ocenění včetně medaile Za zásluhy v roce 2002 z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla.
Fotil „cikány“ i život v blázinci
Vystudoval přitom strojařinu na Českém vysokém učení technickém v Praze a několik let se živil jako letecký inženýr. Brzy se však stal členem Svazu československých výtvarných umělců, aby se mohl věnovat focení.
Zatímco aktuální boskovická výstava Invaze 68 je především souborem reportážních fotografií, Koudelka se na mnoha místech ve světě primárně snažil zachytit autentický život lidí.
Když budete v exilu, budete se dívat na svět jinak, říká fotograf Koudelka |
Roky tak dával dohromady soubor o cikánech – jak sám romskou komunitu stále nazývá, protože si tak podle něj říkali i oni, v průběhu patnácti let se pak nechal dvanáctkrát zavřít v italském Palermu v blázinci a fotil tamní pacienty.
„Nejdříve tam přijdete a vše se vám zdá divné. Po týdnu už to vnímáte jako normální a pak vidíte, že je to jako socialistické Československo. Nemůžou ven, ale dají jim najíst a večer se podívají na televizi,“ podotýká.
Najednou si uvědomil, že všichni jsme stejní, protože jsme do určité míry blázny. „Všichni žijeme v mentální instituci, která se může nazývat kapitalismus, socialismus, rodina nebo úřad,“ míní muž, který střídavě bydlí v Paříži a v Praze. Na Blanensko se teď vrátil po dlouhých dvanácti letech.
Sám byl dříve hrdým Moravákem, i díky výchově, stejně tak pravidelně chodil s rodiči do kostela. Dnes je však po cestách ve světě povznesený nad to, aby se nějak pral kvůli uvedení národnosti u svého jména. Ani k Bohu se nemodlí tak jako kdysi.
„Velice respektuji lidi, kteří věří, ale vím, že jsou i takoví, kteří dokážou páchat zvěrstva kvůli tomu, že věří. A že se stanou fanatiky,“ přemítá. Negativně v tomto slova smyslu mluví o Izraeli, kde se i „chytří lidé drží ve vleku náboženského fanatismu“. „Pro mě je největší překvapení, jak i v dnešní době stále fungují dezinformace,“ kroutí hlavou.
V té souvislosti zavzpomínal i na to, co mu říkal herec Jan Werich, když oficiálně – papírově – jako kulisák fotil herce v divadle. „Blbost se nedá zničit, ale musí se proti ní bojovat,“ znějí Koudelkovi stále slova slavného umělce, který jej podporoval, aby se věnoval právě focení.
