Ve snaze netříštit hlasy voličů vstupují před sněmovními volbami některé podobně založené strany do koalic či jiných forem spolupráce. Rizikem u klasických koalic je nutnost překonat zvýšenou hranici pro zvolení do Sněmovny, která je pro dvojkoalici osm a pro trojkoalici 11 procent. Tato klauzule bude platit pro strany ODS, KDU-ČSL a TOP 09, jejichž předsedové dnes podepsali koaliční smlouvu a o hlasy voličů se budou ucházet v koalici Spolu.
Někteří se však zvýšenému prahu vyhnou spojenectvím, kdy jeden politický subjekt nabídne místa na kandidátkách zástupcům jiných stran a hnutí. V této podobě bude patrně kandidovat hnutí Stačilo! nebo uskupení SPD, Svobodní, Trikolóra, PRO. V rozporu se zákonem to není, ale podle odborníků, které ČTK oslovila, to má i nevýhody.
S možností, že jsou na kandidátní listině zástupci různých stran či nestraníci, počítal i první volební zákon po revoluci přijatý na jaře 1990. "Předvolební koalice najdeme v české politice na celostátní úrovni hned po roce 1990, 1992. Jedním z prvních příkladů byla spolupráce ODS a KDS, později známá Čtyřkoalice, potom jen Koalice, spolupráce TOP 09 a STAN v roce 2010 a 2013, případně nerealizovaná spolupráce KDU-ČSL a STAN v roce 2017. Pokaždé je to však jiná podoba, kterou upravuje zákon různě," řekl brněnský politolog Michal Pink.
Stále platí, že politické straně podávající návrh na registraci kandidátní listiny nemůže nikdo diktovat, koho na listinu umístí. "Pokud tam tedy na základě politických dohod umístí nestraníky či členy jiných stran, není to z hlediska volebního práva žádný problém. Nejde ani o obcházení volebního zákona," uvedl ústavní právník Ladislav Vyhnánek.
Varianta podle něj dává smysl tam, kde je mezi stranami velký nepoměr z hlediska voličské podpory. "Silná strana by pak koalicí získala jen velmi málo. Zároveň ale nekoaliční varianta nemusí být tak atraktivní pro podporovatele oněch "rozpuštěných" stran. Za výhodu spočívající v nižší uzavírací klauzuli platí všechny politické strany v neformální koalici, až na tu jednu hlavní, daň v podobě výrazně slabšího postavení a to pro ně může mít politické důsledky," míní. Další rozdíl tkví v poslaneckých klubech. Stranám kandidující v koalici náleží výhodnější pravidla pro jejich zakládání.
Pro situaci, kdy se strany dohodnou a na kandidátní listinu jedné z nich nominuje své zástupce někdo jiný, používá Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) termín "kandidatura s podporou". Úřad se formou kandidatury zabývá v rovině financování kampaně, potažmo hospodaření zúčastněných stran a hnutí.
"Na rozdíl od koalic, u nichž se zúčastněné strany mohou přímo podílet na volebních výdajích, je u kandidatury s podporou z hlediska administrativy voleb kandidujícím subjektem jen ten, který registroval listinu. Nese tedy výhradní odpovědnost za financování a transparentnost kampaně. Oproti tomu u koalic nesou zodpovědnost za dodržení pravidel všechny zúčastněné strany, respektive mohou ji mezi sebou smluvně upravit," sdělil člen úřadu Jan Outlý.
Podstatný rozdíl je i v možnosti rozdělit si po volbách státní příspěvek na činnost. "Zatímco u koalic zákon počítá s tím, že si mezi sebou strany rozdělení peněz smluvně upraví a ministerstvo financí dle této dohody posílá peníze přímo jednotlivým stranám, u kandidatury s podporou inkasuje příspěvky jen strana, která listinu registrovala, a partnerským stranám může darovat maximálně tři miliony korun ročně," doplnil Outlý.
Z hlediska voličů by bylo podle Pinka ideální mít jednu velkou stranu namísto spojenectví vzniklého před volbami. Naráží to však na osobní animozity lídrů stran a hnutí, míní. Díky předvolební spolupráci ale alespoň nemusí propadnout taková část voličských hlasů, což patří ke slabinám systému. Podle Pinka sílu společného postupu ukázal i volební výsledek koalice Spolu, která v roce 2021 získala 27,8 procenta hlasů.
