Naše neomezená svoboda je až omezující, říká první dítě třetího tisíciletí

Že je super narodit se hned během prvního dne nového roku? Karolína Jelínková to vidí jinak. „Všichni mají svůj výjimečný den, jen já ne, protože všichni oslavují silvestra a na Nový rok pak vyspávají kocovinu. Dlouho jsem na Facebooku měla napsané datum narozenin, ale nikdo mi nenapsal, nepopřál, a pak když na vás čtyřikrát po sobě zapomene i vlastní táta…“ líčí, proč nemá v lásce své „jedničkové“ magické datum.

S datem narození 1. 1. 2001 ji přitom lze označit za první zástupkyni nejmladší generace, která se začíná podílet na utváření společnosti a chce, aby její názor byl slyšet a vnímán. Jenže u starších lidí, včetně svých rodičů, naráží na mnohá nepochopení. U Jelínkové i proto, že patří k těm, kteří ještě nemají přesně jasno v tom, co by v životě chtěli dělat.

Mají po maturitě a chtějí pracovat a vydělávat. Ale po svém

Absolventka boskovického gymnázia sice studovala vysokou školu, dokonce práva, ale jen rok. Do studia jí totiž zasáhla karanténa v době covidu a ona jej v takové podobě hodila za hlavu. „Jsem společenský člověk. Když jsem se chtěla učit, potřebovala jsem mluvit s ostatními. Navíc informace vstřebávám lépe, když poslouchám, jak tomu rozumí ostatní. To ale nebylo možné a žádná technika to nenahradí,“ vysvětluje Jelínková, která přesto neudělá krok z domu bez mobilu, jinak by byla nesvá.

I přes šok maminky, která zanechání studia těžce nesla, nastoupila jako dvacetiletá na pozici stevardky ve vlaku, aktuálně pracuje v McDonaldu. V budoucnu by ráda pomáhala ve školce, ale jestli jí plán vydrží, to v tuto chvíli netuší. „Člověk má v dnešní svobodné době tak neomezené možnosti, až je to vlastně omezující,“ míní mladá žena, žijící a pracující v Rakousku.

Karolína Jelínková se ráda směje, přestože budoucnost jí v mnohém dělá starosti.

Není to tak, že by z rodné země utekla, protože se jí v Česku nelíbí. Za hranice milovnici cestování přivedl její tehdejší partner, s nímž se potkala v práci. Zatímco ona jako vlakvedoucí nemluvící německy obsluhovala soupravu na našem území, on ve své zemi. Později se s ním sice rozešla, ve Vídni však zůstává dál. „Myslím, že jsem schopná fungovat vesměs všude po Evropě, a proto bych se identifikovala jako Evropanka,“ popisuje sama sebe s tím, že „doma“ aktuálně nemá ani v Česku, ani v Rakousku.

Nicméně svoje evropanství nikomu nevnucuje, protože si dokáže představit, jak by si hned kdekdo ťukal na čelo. Pohyb přes hranice bez celních kontrol po Evropě však zástupkyně takzvané generace Z považuje za něco zcela samozřejmého.

7 fotografií

Trápí ji budoucnost světa

Jejím primárním cílem je nyní se naučit lépe německy a mít jazykový certifikát se středně pokročilou úrovní označovanou B2, která by jí více otevřela dveře na tamní pracovní trh. Třeba právě ve zmiňované školce. „Každopádně to nevidím tak, že bych se v dalších deseti letech stěhovala zpět do Česka. V Rakousku bych chtěla vybudovat svůj život,“ říká mladá Česka, která ve Vídni žije s přítelem původem ze Slovenska.

Oproti představám v dětství už nemá život tak nalajnovaný. V pěti letech, kdy s ní naposledy vyšel krátký článek v novinách, byla přesvědčená o tom, že se stane policistkou a bude chytat zloděje. Také od první třídy ve škole věděla, že ze základní školy půjde na osmileté gymnázium, což se jí podařilo. Teď však tak jasné dlouhodobé cíle před sebou nemá. I proto, že se obává o budoucnost světa. „Velmi mě trápí nejistota s ohledem na to, co se všechno děje. Ať už je to Blízký východ, Ukrajina nebo klimatická změna,“ vysvětluje Jelínková.

A co vlastní rodina? „Člověk by i chtěl, ale má si ji vůbec zakládat? Já to ještě nějak dožiju, ale co moje děti a co vnoučata? To je něco, co mi momentálně vnáší pochybnosti a trápení do života,“ přemítá.

Neříká, že takové myšlenkové pochody má každý z její generace, ale dost jejích vrstevníků obavy řeší a chodí na terapie – stejně jako ona. „Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v uplynulém roce,“ je přesvědčená.

Generace Z chodí méně do hospod, a více do galerií, vyplývá z průzkumu

Od maminky se jí prý dostalo jen pozdviženého obočí a dotazu, jestli má nějaký problém. „Já jí odpověděla, že jsem to prostě chtěla zkusit, jen tak preventivně. Spousta nás mladších se snaží oproti předchozím generacím starat o svoje mentální zdraví. Všichni máme nějaká svá dětská traumata a často pocházíme z rozbitých rodin,“ líčí s tím, že ve svém okolí by dokázala na prstech jedné ruky napočítat rodiče kamarádů, kteří se nerozvedli. I ty její jsou od sebe.

Tradiční rodina nefunguje

Proto je ostatně alergická na to, jak v Česku politici neustále mluví o nutnosti ochrany „tradiční“ rodiny. „Pořád někdo zdůrazňuje, jak ji tvoří spokojený muž, žena a dítě, ale my tady máme nejčastěji jednoho rodiče se dvěma dětmi a pak nespokojený pár s dítětem,“ poukazuje na vysoké statistiky rozvodovosti v České republice, které v roce 2023 dosáhly 37 procent.

Zvlášť mladý člověk jako ona má z rodiny jasnou zkušenost, že skloňovaný tradiční formát v mnoha případech nefunguje. „Naprosto chápu, proč moje generace nemá problém s tím, aby homosexuálové mohli adoptovat dítě nebo uzavírat manželství. Hlavní je, když budou ti dva i dítě šťastní,“ dodává žena.

Karolína Jelínková na jedné z rušných ulici v centru Brna

Jako první výrazný okamžik z domácího dění si pamatuje smrt prvního českého prezidenta Václava Havla v roce 2011, kdy jí bylo deset let. Obraz o něm tak má především z vyprávění a ze školy. Jinak politiku vnímá spíše ze zpráv, k volbám se po dovršení plnoletosti snažila chodit, poslední rok a půl co žije v Rakousku, už však lístek do urny nehodila.

„Když v Česku nebydlím, tak si nemyslím, že mám právo vám do toho co kecat,“ říká, přestože v Rakousku je „pouze“ daňový rezident a trvalé bydliště má stále u nás a každý měsíc se za rodinou a kamarády snaží jezdit na návštěvy. Ve Vídni nyní čeká na to, že po pár letech života za hranicemi získá rakouské občanství.

Kam ji osud zavane dál, to se uvidí. Vedle češtiny, angličtiny a němčiny ovládá částečně také španělštinu a dokáže číst korejsky. Právě Korea a východní asijské kultury jsou jejím velkou srdcovkou, ke které se dostala v době dospívání přes poslech korejského popu. „Japonsko, Jižní Korea i Čína mají za sebou obrovskou historii a dodneška se drží na žebříčku ekonomicky nejvyspělejších států,“ uzavírá své vyprávění zemí, kam by se jednou chtěla minimálně podívat.