Nejvyšší soud (NS) zamítl dovolání muže, jenž se s bývalou partnerkou soudil o 78.000 korun výživného. Tvrdí, že na společnou dceru platil o dva roky déle, než musel, protože mu matka neřekla, že zletilá dcera už nestuduje. NS ve shodě s jihočeskými soudy dospěl k závěru, že otec měl žalovat dceru, nikoliv její matku. Rozhodnutí je dostupné v databázi soudu.
Muž na základě rozhodnutí z roku 2017 platil na dceru 3000 korun měsíčně. Dcera v červnu 2021 odmaturovala, v dalším studiu nepokračovala a byla schopná se sama živit. Matka však o tom údajně otce neinformovala.
Výživné zaplacené od července 2021 do roku 2023 muž považoval za bezdůvodné obohacení, a proto bývalou partnerku zažaloval. Okresní soud v Jindřichově Hradci i Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu zamítly s vysvětlením, že to nebyla ona, kdo se na mužův úkor obohatil. Poukázaly na dřívější judikaturu, podle níž po dosažení zletilosti dítěte ztrácejí dohody rodičů o způsobu placení výživného význam a výživné má být placeno přímo zletilému dítěti.
I když dítě po dosažení plné svéprávnosti výslovně neurčí nový způsob placení a mlčky akceptuje dosavadní praxi, kdy peníze chodí přes druhého rodiče nebo na jím určený účet, zůstává příjemcem výživného samotné dítě. Druhý rodič je v takové situaci podle NS pouze "platebním místem", nikoliv nositelem práva na výživné.
NS proto uvedl, že ve sporech o vrácení výživného zaplaceného po zániku vyživovací povinnosti má žaloba mířit na zletilé dítě, a to i tehdy, když platby nadále chodily podle starší dohody k rukám druhého rodiče nebo na jím určený účet.
"Rozsudek přináší významné upřesnění dosavadní judikatury týkající se právních vztahů mezi rodiči a zletilými dětmi a vyjasňuje, vůči komu má být směřována žaloba na vrácení neoprávněně poskytnutého výživného," uvedla mluvčí NS Gabriela Tomíčková.
