S natáčením se vrátil do rodné Strážnice na Hodonínsku, kde zapojil i řadu místních, kteří si zdejší vyprodanou předpremiéru užili už v neděli. „Mnozí se spřátelili s herci a zvali je k sobě do sklípků,“ směje se Hudeček.
Existuje snímek, kvůli němuž jste se dal na filmařinu?
Ke snu točit filmy jsem přišel hodně brzy, asi v sedmi letech při své první návštěvě kina. Tehdy jsem ve strážnickém kině viděl Lvího krále, což si dodnes velmi živě pamatuji. Odcházel jsem úplně fascinovaný tím, že něco takového vůbec existuje a že film dokáže člověka tak silně zasáhnout. I když je to dětský snímek, zanechal ve mně hlubokou stopu a od té doby jsem snil o tom, že bych se rád k filmu dostal.
Na Pobertovi jste pracoval jako režisér, scenárista, střihač i kameraman. Proč taková neobvyklá míra kontroly?
Je to pro mě přirozené. Když jsem začínal točit krátké filmy už na základní a střední škole, neměl jsem kolem sebe nikoho, kdo by dělal kameru nebo střih, takže jsem všechny role zastával sám. Tento způsob práce mi zároveň umožňuje rychlejší rozhodování. Není třeba vše složitě řešit s více lidmi, takže když se něco nečekaně změní a je nutné rychle najít řešení, jde to snadno.
Vaše předchozí filmy získaly řadu ocenění. Pociťujete od okolí vysoká očekávání?
Já nad tím vlastně moc nepřemýšlím, protože největší nároky si na sebe kladu sám. Nemám ale pocit, že bych musel někomu něco dokazovat. Snažím se dělat filmy tak, aby mě bavily, a doufám, že budou bavit i ostatní. Jestli bude mít film úspěch, nebo ne, se podle mě stejně nedá vykalkulovat. Kdybych se snažil vytvořit něco, co má nutně navázat na předchozí snímky, asi by to nepůsobilo úplně upřímně.
Poberta je váš hraný celovečerní debut. Co si od něj slibujete?
Doufám, že je to film, který může oslovit široké publikum, jež má rádo vícežánrové filmy s určitým přesahem. Mojí ambicí je, aby to byla chytrá zábava. Věřím, že přináší kombinaci žánrů, která není v našem filmovém prostředí úplně obvyklá. Navíc se děj odehrává v době koronavirové pandemie, kterou Poberta reflektuje jako první hraný film u nás, byť covid není ústřední téma a zůstává spíš v pozadí.
Režisér musí být odolný. Kritiku nevnímám jako něco zdrcujícího, říká Eva Toulová |
Jaký je tedy stěžejní motiv?
Aspoň pro mě je hlavním tématem vzájemná solidarita v těžkých časech, schopnost dávat si navzájem druhou šanci, odpouštět si a udělat správnou věc i ve chvíli, kdy to pro nás osobně není zrovna výhodné.
V jisté fázi vašeho filmu nabývá vzájemná solidarita podoby pojišťovacích podvodů. Jak jste na tento námět přišel?
Dozvěděl jsem se o jednom případu se starými solárními panely, které bylo nutné vyměnit. Majitel si najal chuligány, aby mu je ukradli, a on tak získal pojistku, díky které z nich měl aspoň něco. A takových případů byla spousta i během covidu. Člověk najednou viděl různé porušování pravidel a hledání kliček v systému. Fascinovala mě právě tahle do určité míry česká povaha hledat různé cesty z problémů. Zároveň je to dobrý výchozí bod pro heist movie, tedy zlodějský film.
Co vás na žánru, jenž je typický spíše pro Ameriku, tak nadchlo, že jste mu věnoval svůj první velký film?
Nejvíc to, že ukazuje postavy, které nejsou jednoznačně dobré ani špatné. Často dělají špatné věci s dobrými úmysly a hodně se tam řeší, kde leží jejich vlastní hranice a morální limity. Kromě toho mě baví i určitá zábavnost těch zločinů, které bývají často velmi důmyslné, a člověk zkrátka rád sleduje, jak se odehrají. Zároveň jsem chtěl převrátit pravidla amerického žánru a posunout je blíž k české realitě. Bylo potřeba hledat, co by fungovalo v našem prostředí. V amerických filmech bývají zloději často elegantní profesionálové. V našem filmu jsou to spíš drobní zlodějíčci, kterým se věci nedaří vždy podle plánu. V USA se ve velkoměstech vykrádají muzea a kasina, v Pobertovi jde spíš o menší město s malými podniky.
Když jste psal hlavní postavu Lupyna, což není zrovna archetyp spořádaného občana, jak jste chtěl, aby na diváky působil?
Aby to byla postava, u které člověk ví, že dělá ilegální věci, ale zároveň v ní cítí určité dobro – že je to někdo, kdo se sice vydal špatnou cestou, ale není nutně zlý a pořád je u něj možnost nápravy. Sám jsem totiž vyrůstal v prostředí, ve kterém se náš film odehrává, a měl jsem spoustu kamarádů, kteří vlivem různých okolností sklouzli k menším či větším zločinům. Měl jsem ale pocit, že je město velmi rychle odepsalo, přestože jsem je znal jako v jádru dobré lidi, kteří jen udělali chybu. Ta neschopnost dát lidem druhou šanci je pak často ovlivnila na celý život.
Vinaři se v novém seriálu vracejí do Křetic, pro natáčení postavili kemp |
Proč jste se s natáčením rozhodl vrátit do rodné Strážnice?
Protože to prostředí znám a je mi blízké. Věřím, že čím osobnější vztah k látce tvůrce má, tím víc se to do filmu otiskne a může působit autentičtěji a pravdivěji. Samozřejmě to přineslo i určité komplikace, třeba práci s nářečím, které jsme chtěli zachovat. Myslím ale, že to ve filmu funguje a dodává mu určitou specifičnost – že je jasně zasazený do konkrétního prostředí.
Jaké bylo vrátit se do Strážnice s filmovým štábem za zády?
Opravdu velmi specifické a myslím, že i pro místní to bylo docela velké zpestření léta. Jeden víkend jsme v místní tělocvičně dělali nábor komparzistů a přišly asi čtyři stovky lidí. Všechny jsme nafotili, natočili a pak jsme je podle potřeby zvali na jednotlivé natáčecí dny, ať už šlo o menší mluvené role, nebo třeba jen o někoho, kdo v pozadí projede na kole. Točili jsme i s mnoha lidmi, které osobně znám. Třeba řidič autobusu je rodinný známý. Někteří z mých kamarádů zase vystupují v roli fanoušků na fotbalovém zápase.
A co samotné natáčení s takovým množstvím neherců?
Bylo to místy hodně veselé, protože jde o lidi, kteří nejsou zvyklí na filmové natáčení, takže ne vždy úplně platila pravidla, která se u filmu běžně dodržují. Například když se točí scéna s alkoholem v hospodě, obvykle se podává nealkoholické pivo, aby se udržela koncentrace štábu i herců. Tady jste během natáčení občas slyšeli otevírání lahví s pivem i se slivovicí schovaných po kapsách. (smích) Ale tak nějak myslím, že to k tomu patří a některé scénky jsou podle mě díky tomu i autentičtější.
Herci se kvůli filmu museli učit slovácké nářečí. Jak se jim to dařilo?
Scénář byl už od začátku napsaný v nářečí a s hlavními postavami jsme měli poměrně dlouhé zkušební období ještě před samotným natáčením. Tím, že ze Slovácka pocházím, dokážu většinou poznat, kde jsou případné chyby a jak pracovat i s tónem hlasu, protože nejde jen o odlišné tvary slov, ale také o rytmus a intonaci. Myslím, že hercům pak hodně pomohlo i to, že někteří strávili před natáčením týden až dva přímo na místě. Byli tak mezi místními lidmi a mohli si nářečí naposlouchat v přirozených situacích.
Filmový fond končí, tvůrcům pomohou dotace. Brno a kraj však hledají lepší řešení |
Jak se Strážničanům pracovalo po boku jmen, jako jsou Stanislav Majer nebo Václav Neužil?
Věřím, že to pro ně byla zábava a zajímavý zážitek. Snažil jsem se vybírat lidi, které to nijak nezablokuje, kteří mají dostatek nějaké přirozené sebejistoty. A ve výsledku se mnozí z místních během natáčení s herci spřátelili a zvali je k sobě do sklípků. (smích)
Vyskytly se nějaké problémy, se kterými jste se musel během natáčení potýkat?
Velkou komplikací prvních dní bylo, že opravdu hodně pršelo. Řadu lokací jsme proto museli na poslední chvíli měnit. Třeba fotbalové hřiště, kde jsme původně chtěli natáčet, bylo tak podmáčené, že by se trávník zničil, takže jsme museli rychle hledat náhradní variantu. Poberta má omezený rozpočet, takže není možné natáčecí den jednoduše přesunout, když herci i štáb už jsou na místě. Člověk to zkrátka musí natočit a nějak se z toho vylhat. Naštěstí jsme ale pro většinu lokací měli připravený záložní plán.
Na jaké vaše další projekty se mohou diváci těšit?
V tuto chvíli začínám pracovat na novém scénáři, který je ale zatím úplně na startu, takže bych o něm ještě nerad mluvil. Můžu zatím prozradit, že půjde o historický thriller. Každopádně doufám, že se mi podaří trochu zkrátit intervaly mezi filmy – zatím to vychází zhruba na jeden film za osm let, což je poměrně dlouhá doba. (smích)
