Osudná sráka se stala na tři desítky metrů vysokém viaduktu přes údolí, jím protéká říčka Libochovka. Z něj se po sráce zřítily dva plně obsazené vagóny. Právě pád do třicetimetrové hloubky byl osudný pro tři desítky polských elezničářů a členů jejich rodin, kteří v prvním voze za lokomotivou cestovali z dovolené. Druhý vagón spadl jen z deseti metrů a třetí dělilo podle vyprávění pamětníků od pádu z viaduktu jen pár decimetrů.
těstí bylo, e se ty dva vagóny odtrhly a nestrhly s sebou do hlubin i zbylých devět plně obsazených vozů... Třetí stál deset centimetrů od hrany mostu, jen těsně nespadl, vzpomínal jeden ze svědků netěstí v televizním dokumentu Osudové okamiky, který se tragickou srákou zabýval. Kromě tří desítek Poláků zahynula u Řikonína také jedna Čeka a dalích 15 lidí utrpělo zranění, z toho 13 váná. Odklízení trosek, které pokryly údolí, zabralo povolaným vojákům dva dny.
Nehoda, která změnila eleznici. Lidé z okolí se po ní netítili rabování |
Nehoda, za kterou soud později vyměřil dva nepodmíněné tresty vězení, měla několik příčin. Patřilo k nim hlavně nedostatečné technické zabezpečení frekventované tratě z Brna do Prahy, kde provoz zcela závisel na lidském faktoru. K tomu je potřeba přidat hustý provoz, komplikovaný navíc zpoděními osobních a nákladních vlaků. Mimořádné události nebyly v takové situaci výjimečné, větinou ovem neskončily tak tragicky, jako v prosinci 1970 u Řikonína.
Na začátku tragédie bylo zpodění nákladního vlaku mířícího do Brna, který kvůli zaplnění trati musel krátce po sedmé ráno zůstat stát u vjezdu do stanice Řikonín a jeho konec zasahoval a na viadukt. Ve stejném směru pak do Brna mířila osamocená lokomotiva vracející se do depa. Hláskařka (elezničářka, která měla na starosti určitý úsek tratě a podle telefonické domluvy na něj poutěla vlaky), která slouila první samostatnou směnu, ovem omylem lokomotivu pustila na obsazenou kolej.
Výpravčí měl na zastavení expresu 45 sekund
ena, která později dostala 6,5 roku vězení, se sice pokusila upozornit výpravčího v Řikoníně (byl odsouzen na 4,5 roku), aby nákladní vlak pustil do stanice, to u se ale nestihlo a rozjetá lokomotiva do soupravy zezadu narazila. Nárazem se osm vagónů dostalo a na kolej, po které se blíil rozjetý expres Panonia. Řikonínský výpravčí mu nechal volnou cestu, neuvědomil si toti hrozící nebezpečí. Podle vyetřovatelů měl 45 sekund na to, aby expres zastavil, to ale neudělal.
Od tragédie v idenicích uplynulo 75 let. Vlak smetl lidi jako kuelky |
Před místem sráky projíděla Panonia levým obloukem, a její posádka tak vykolejené vagóny spatřila a na poslední chvíli. Druhý strojvedoucí Ján emla jen stačil uskočit na pravou stranu kabiny a zachránit si ivot. Expres v devadesátikilometrové rychlosti narazil do vykolejených vozů. Vlak se roztrhl, vude byla spousta skla, vzpomínal emla. Celá skříň lehátkového vozu, připojeného za lokomotivou, se utrhla a s druhým, jídelním vozem se zřítily do propasti. Lokomotiva ale nevykolejila.
Táhli jsme podvozek spacího vozu jetě asi 70 metrů... Zbavili jsme se úlomků skla, které nás zranily v obličeji. Měli jsme i pohmoděninu nohy, přesto jsem doběhl k návěstidlu, spojil se s výpravčím a ohlásil, co se stalo, vyprávěl strojvedoucí. Na místo se také seběhli místní lidé a dorazila lékařská pomoc. Vzali jsme z ordinace obvazy, dlahy, co jsme mohli pobrat, a rychle jsme jeli, řekl v Osudových okamicích lékař Jiří Vrchlabský.
Třem desítkám lidí u ale pomoci nelo, co z řikonínské havárie dělá čtvrtou nejtragičtějí elezniční nehodu v poválečné historii českých zemí. Nejvíce obětí 118 si vyádala v listopadu 1960 sráka dvou vlaků u Stéblové na Pardubicku. Při kolizi rychlíku a osobního vlaku u stanice akvice na trati Brno Břeclav na tědrý den roku 1953 zemřelo 103 lidí. Při sráce rychlíku s autobusem ČSAD v prosinci 1950 u Podivína na Břeclavsku pak zahynulo 34 lidí.
