Folklor nebyl nikdy konzerva se stejným obsahem, říká Bednařík z věhlasného Ondráše

„Za studií na konzervatoři jsem však kontakt s lidovou hudbou omezil, protože folklor tam byl tak trochu na vedlejší koleji,“ vzpomíná dnes čtyřiačtyřicetiletý Bednařík, který se před pěti lety stal uměleckým šéfem věhlasného souboru. V Česku jediné těleso svého druhu se sídlem v Brně letos slaví sedmdesátku.

Profesorům se cimbálová muzika tehdy nelíbila?
Za dob mých studií v devadesátých letech ji někteří pedagogové vnímali jako prostor pro utvrzování metodických zlozvyků a tvrdili, že si studenti takzvaně kazí ruce. Já si to nemyslím, člověk by měl nástroj ovládat technicky stejně, ať už hraje klasiku, nebo cokoliv jiného. A buď to dělá správně, nebo ne, nehledě na žánr. Od té doby se hodně věcí změnilo a naším orchestrem prošla řada muzikantů, kteří zároveň studovali na konzervatoři. Zářným příkladem jsou bývalí primáši Luboš Graffe a Jarda Kučera, kteří tuto kombinaci zvládali excelentně.

18 fotografií

Jak jste se dostal k vedení uměleckého úseku Ondráše?
Jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Nakonec mě vyšší moc přivedla oklikou zpět. Po letech odkladů základní vojenské služby, po absolvování JAMU, jsem na podzim roku 2007 nastoupil jako houslista Orchestru lidových nástrojů vojenského souboru. Po osmi letech v orchestru, plných zážitků a cestování, jsem přešel na pozici hudebního režiséra a v roce 2019, když odcházel do důchodu dlouholetý šéf uměleckého úseku Čenda Komárek, jsem byl osloven pro tuto funkci. Celé se to událo neplánovaně. Kdyby mi někdo řekl v roce 2007, že budeme za necelých sedmnáct let v kanceláři naproti ředitelny dělat tento rozhovor, asi bych se hodně nasmál.

Čestmír Komárek působil jako vedoucí uměleckého úseku většinu existence souboru. Jak náročné bylo převzít po něm štafetu, navíc v roce 65. výročí souboru?
Hodně náročné. Původní plán byl, že výroční premiéru na podzim ještě dokončí, ale funkci jsem nakonec přebíral v červenci, takže jsem byl vhozen do vody. Připravovali jsme program kRok za kRokem, který měl formu divadelního představení, takže byl i produkčně výrazně náročnější. S kolegy jsme museli napnout veškeré síly. Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí.

To platí také o covidové pandemii, která přišla vzápětí?
Na to se těžko dalo nachystat. Připravovali jsme nové dětské pořady a vánoční koncert. Za normálních okolností bychom je hned poslali na pódia divákům, ale z pochopitelných důvodů se premiéry neustále oddalovaly a účinkující už začali být zejména psychicky utahaní.

To zažívali všichni umělci...
Naším zřizovatelem je ministerstvo obrany, takže pandemická opatření byla možná přísnější než jinde a striktně se dozorovala. Už jen organizace nácviků byla neskutečně složitá a na hranici proveditelnosti. Soubor má kolem devadesáti lidí, kteří spolu prakticky nemohli nacvičovat, museli jsme se rozdělovat na malé skupinky. Dělali jsme i takové šílenosti jako nácviky online, ale tím se účinkující spíše udržovali ve formě, kompletně připravit program se takhle nedá. Většina našich představení je v režimu pracovní cesty, protože nemáme vlastní divadelní budovu.

Nastávaly situace, kdy jsme přijeli někam do regionu, kde naše představení diváci nadšeně přijali, a v okamžiku kdy jsme sešli z pódia, jsme se dozvěděli, že vystoupení další den bude zrušeno. Umělecký provoz je specifické zaměstnání a jeho členové fungují trochu jinak. A tak mimo každodenní problémy a zdravotní hrozby vnímali i každé zrušené vystoupení či prodloužení uzávěry velmi těžce. Chtěli lidem předávat alespoň trochu dobré nálady a povzbuzení v té těžké době.

Legendární Ondráš slaví 70 let, podívejte se na speciální vyprodaný koncert

V poslední dekádě vás vidělo víc než 800 tisíc diváků, z toho skoro 300 tisíc v zahraničí. Ještě před covidem jste měli turné v Japonsku, vystupovali jste s Ústřední hudbou Armády ČR ve skotském Edinburghu na vojenském festivalu. Vzpamatoval se Ondráš relativně rychle?
V podstatě všechno bylo přerušeno, takže ten rozjezd byl náročný. Nejen tím, co se dělo ve společnosti. Naše taneční složka se z podstatné části skládá i z externistů, často studentů vysokých škol. A protože to trvalo víc než dva roky, tak mezitím někteří dostudovali a nám se začaly rozpadat sestavy účinkujících. Navíc povolení vystupovat přišlo, myslím, měsíc před termíny prvních požadavků na představení, takže účinkující se mohli kompletně potkat extrémně krátkou dobu před tím, než měli vystoupit na veřejnosti.

Ale problémy měli všichni. Rozjezd byl náročný. Vybavuji si, že pořadatelé folklorních akcí a festivalů se na nás hodně obraceli, protože amatérské soubory, které zde pravidelně účinkovaly, často nebyly schopné v tak krátké době přípravu zvládnout. My jsme to dokázali vlastně jen díky zázemí ministerstva obrany a míře profesionality našich účinkujících.

Takže jste zmíněné akce vlastně trochu podrželi?
V podstatě ano. Někteří organizátoři nám dokonce říkali, že kdyby se nemohli obrátit na nás, tak by nikoho jiného nesehnali. Ale s následky se potýkáme dodnes. Vánoční koncert, který jsme tehdy připravovali, derniérujeme až letos, protože se dva roky vůbec nedostal na pódia.

Váš předchůdce měl zázemí v taneční složce, vy jste z muziky. Projevuje se to nějak?
Ten pohled vedoucího souboru je samozřejmě jiný optikou muzikanta a tanečníka. Ze začátku jsem měl obavy, jakým způsobem to přijme nejen taneční, ale i hudební složka, z níž vycházím a jsou v ní stále kolegové, se kterými jsem hrál. Logicky se vyjadřuji víc k hudbě, ale na rozhodování se podílí umělecká rada a statutárem je pak ředitel, podplukovník Aleš Krkoška.

Moje zásada je, že se snažím dávat velký prostor odborníkům, kteří rozumí danému tématu. Například v taneční složce je takovou oporou již delší dobu její vedoucí Jan Kysučan, jenž během působení v souboru vystudoval obor choreografie lidového tance v Bratislavě a dá se říct, že je odborník na slovo vzatý i v kontextu celé naší republiky.

Ondráš je jako vojenský umělecký soubor zaměřený spíše na jevištní úpravu. Existují i hlasy, že to už není opravdový folklor. Jaký je tedy koncept?
Jádrem našeho repertoáru zůstávají a vždy budou programy s tradičními folklorními tanci a písněmi. Jádro autentičnosti je však potřeba hledat u jiných souborů, od nás by to ani nemělo být očekáváno. Mrzelo by mě však, kdyby lidé naše nové programy vnímali tak, že se vzdalujeme tradici. Úroveň našich účinkujících je relativně vysoká, a tak naše práce vychází také z toho, že jsou schopni velkých žánrových a regionálních přesahů. Folklor nikdy nebyl konzerva dlouhá léta se stejným obsahem. Jednotlivé kultury a regiony se vždy ovlivňovaly.

A v čem je tedy rozdíl?
V tom, že se vše děje až překotně rychle a stírají se dříve nepřekročitelné hranice. Ondráš je však podle mě jedinečný také v jedné zásadní věci, která vychází z minulosti – původní soubor Jánošík založili slovenští kluci na základní vojenské službě v Olomouci. Takže repertoár vychází historicky ze slovenské lidové kultury, zároveň pokrývá Čechy, Moravu a Slezsko. Díky historickým vazbám i současné spolupráci máme však přesahy do regionů celého karpatského oblouku, až do Maďarska a Rumunska. To je obrovský úkol. Nároky na interpretaci jsou vysoké, a proto se vždy snažíme konzultovat s odborníky z regionů. To by mělo být zárukou důstojné interpretace tradičního materiálu na nejvyšší úrovni.

V umění nemůže být demokracie, říká „veterán“ vojenského souboru Ondráš

Konzervace lidových tradic je tedy úkol spíše jiných souborů?
A to se vším respektem. Jak už jsem řekl, u odborníků čerpáme inspiraci a materiály, které nás pak drží v mantinelech. Chceme se pořád držet tradičních principů, ne dělat nějaký balet, který pouze tvrdí, že vychází z folkloru. Na druhou stranu, když člověk umělecky udělá krok vpřed, je těžké vracet se zpátky. Myslím, že tak nějak se lidová hudba a tanec vyvíjely i v minulosti. To, co my dnes prezentujeme jako autentické, bylo autentické jen v určitém krátkém období. Pak přišel někdo z jiného regionu, s jiným oděvem nebo jiným krokem a posunulo se to. Lidové zkrátka bylo to, co si kdo začal zpívat, pískat, co se mezi lidmi uchytilo.

Reagujete svým zaměřením trošku i na poptávku?
Ano, protože mladší generace je více otevřená přesahům a stylizaci. Kdybychom zůstávali pouze u klasického skládačkového typu představení, jedinečnost souboru by zapadla v programové nabídce amatérských souborů, které se u nás často inspirují, a obecenstvo by nám možná i stárlo. My se snažíme zůstat v kontaktu s mladou generací, i protože z ní se potom rekrutují noví ondrášovci, kteří předávají naši štafetu dál.

Daří se vám ten kontakt udržet?
Z mého pohledu se publikum omlazuje. Stává se, že se na místech, kde vystupujeme, pravidelně objeví skupiny mladých diváků, které neznáme nebo nepatří mezi pravidelné návštěvníky. Moc nás to těší, je to známka toho, že to má smysl.

Co chystá Ondráš nového?
Teď je v plném proudu příprav komorní představení Karpatami. Jak název napovídá, divákům nabídneme hudbu a tance regionů karpatského oblouku napříč hranicemi, jejich regionální rozmanitost, ale také náznak linky určité příbuznosti. Moc se na to těším. Premiéra je plánovaná na přelom března a dubna příštího roku v brněnském divadle Radost. Druhou premiérou příštího roku bude v prosinci nový vánoční koncert a na rok 2026 plánujeme velké celosouborové představení opět divadelního formátu. Námět však ještě neprozradím a nechám jej pod rouškou tajemství.