S psychickými problémy pomáhá aplikace. „Lidé nám píšou, že stojí na kolejích“

Veronika Kamenská, doktorandka Masarykovy univerzity, také spolu s více než stovkou dobrovolníků provozuje e-mailovou a chatovou krizovou poradnu, zároveň se svým týmem přibližuje téma duševního zdraví prostřednictvím přednášek a workshopů.

Za projekt Nepanikař získala loni v listopadu Cenu Jana Opletala určenou mladým lidem, kteří mění své okolí. „Beru to jako potvrzení, že i veřejnost vnímá, že naše činnosti mají smysl. Víme, že děláme věci tak, jak nejlépe dovedeme, ale když nám to někdo zvnějšku potvrdí, je to další hnací motor a motivace pokračovat,“ říká 26letá Kamenská.

Vy sama jste v minulosti řešila psychické onemocnění. Jak jste na tom dnes?
Můj stav se podařilo stabilizovat. Jsem v péči psychiatra, ale spíš udržovací formou. Je to takové rychlé zkouknutí zhruba jednou za půl roku, že je všechno v pořádku.

A používáte někdy v těžších chvílích svoji aplikaci?
Když ji otevřu, tak začnu být akorát ve stresu, protože ji většinou otevírám pracovně, když něco nefunguje nebo když ladíme nové aktualizace. Takže když otevřu Nepanikař, spíš panikařím. (směje se)

Aplikace, kterou má v současnosti díky překladům v mobilu přes 850 tisíc lidí z celého světa, byla spuštěna už v roce 2019. Má pořád stejný účel?
Prvotním cílem byla podpora lidí s duševním onemocněním, ale dnes se snažíme aplikaci propagovat tak, že ji nemusí mít jen člověk, který má problém, ale kdokoliv. Pokud někdo neví, jak pomoci člověku s duševním onemocněním, to nejjednodušší, co může udělat, je dát mu mobil a říct: dýchej podle téhle aplikace.

Kromě ní poskytujete i další služby – krizové poradny, odborné terapie, workshopy pro školy a firmy, ale i kurzy pro krizové interventy. Jak se vyvíjí zájem o tyto služby?
Stoprocentně roste. U aplikace každý měsíc přibývá třeba deset tisíc stažení. U workshopů narůstá zájem ze strany škol, protože si zřejmě uvědomují, že je to téma, o kterém je potřeba mluvit.

Nepanikař. Uživatelů aplikace enormně přibývá, nejčastější jsou úzkosti

V rámci chatové a e-mailové poradny patříte k největším službám tohoto typu v Česku. S jakými situacemi se setkáváte?
Setkáváme se i s případy akutního ohrožení života. Člověk nám píše, že stojí na kolejích, má před sebou léky, nebo že už má omotaný provaz kolem stromu. To jsou momenty, kdy musíme něco udělat.

Vy sama jste vystudovaná krizová interventka. Jak vypadá zásah v situaci, kdy vám někdo napíše, že stojí na kolejích?
První krok je dostat toho člověka do bezpečí. Řekneme mu, že s ním budeme, že ho budeme poslouchat, že nás zajímá a že tam pro něj chceme být, ale nechceme tam být v momentě, kdy hrozí, že ho každou chvíli přejede vlak. Nejdřív se domluvíme, aby odešel z kolejí, klidně deset patnáct metrů od nich. Pak se v klidu posadíme a otevíráme dané téma. Nabízíme prostor psát si o čemkoliv. Člověk většinou nějakou dobu ventiluje, protože toho má v hlavě hodně. Pak se s ním domlouváme, co by šlo udělat dál. Často je to možnost svěřit se někomu dalšímu. Pokud nikoho takového nenajdeme a klient opravdu neví, co dělat, domlouváme se i na možnosti přivolání záchranky.

Stává se, že záchranku nebo policii skutečně voláte?
Stalo se to už několikrát. V posledních měsících bylo náročnější období, dvakrát nebo třikrát jsme volali záchranku se souhlasem klienta. Zhruba jednou až dvakrát měsíčně voláme policii kvůli lokalizaci klienta, který je akutně ohrožený na životě a přestane nám odpovídat. To jsou momenty, kdy máme právo porušit mlčenlivost. Jinak všechno, co se odehrává v chatu, zůstává mezi námi.

Jak tyto situace dopadají?
Zatím nemáme žádnou zprávu, že by klient nepřežil. Buď už na místě, kde měl být, nebyl, takže pravděpodobně odešel domů, nebo ho našli a byl v pořádku.

Sledujete, jaká témata lidé řeší nejčastěji?
Snažím se systematicky sledovat hlavně extrémně náročné chaty na hraně akutního ohrožení života a zdraví. Ty jsou nejčastější na podzim, v zimě a na přelomu jara. Množství takových chatů je teď zhruba stabilní, ale zaznamenáváme meziroční nárůst tématu sebepoškozování.

Nasloucháme, poradíme, dáme prostor emocím. Sestra líčí práci krizových interventů

A co v aplikaci? Uživatelé zde mají na výběr z pěti modulů, které jim pomáhají zvládat vybrané obtíže. Zaznamenáváte nějaké změny?
V aplikaci jsou počty využití víceméně konstantní. Nejvíc dominuje modul zaměřený na úzkost a paniku, který denně využívá kolem tisícovky lidí. V závěsu jsou sebepoškozování, deprese a sebevražedné myšlenky, kde se pohybujeme zhruba mezi pěti a šesti sty lidmi denně. Přibližně dvě až tři stovky lidí denně se na aplikaci obracejí s poruchami příjmu potravy.

Aplikaci poskytujete zdarma. Proč jste se tak rozhodli?
Je to otázka morálních hodnot a zodpovědnosti vůči druhým. Empatie a ochota pomáhat jsou podle mě základní hodnoty, které by tu měly zůstat. Spousta aplikací, které se věnují psychice, často zpoplatňuje i základní funkce, což mi nepřijde správné. Možná i proto nikdy nevyděláme miliony, ale dává nám to smysl.

Jak tedy projekt financujete?
Aktuálně sháníme nové finanční partnery. Dříve nás podporovala Nadace PPF, která má podporu časově omezenou a už skončila. Spolupracujeme ale s Nadací ČEZ a Nadací Kladné nuly a snažíme se získávat další i individuální dárce. Velkou část financí dnes tvoří kurzy krizové intervence. To je produkt, který se skutečně prodává, a jeho výnosy pokrývají provoz poradny a aplikace. Placené konzultace s psychology fungují separátně. Terapie jsou placené přímo terapeutům, a ti nám odvádějí provizi, která pokrývá náklady na platformu. Workshopy pro školy zaplatí samy sebe, ale další finance nepřinášejí. Něco ale máme z workshopů pro firmy.

Co by se stalo, kdybyste nesehnali další peníze?
Nemohli bychom se dál rozvíjet, ale aktuální fungování by to neohrozilo. Mě osobně by to tedy mrzelo, protože zaměstnanci i já pracujeme na dohody, často do deseti tisíc měsíčně. Děláme to, protože je to srdcová záležitost, ale myslím, že bychom si zasloužili adekvátní mzdu, která by nás mohla do budoucna uživit.

Když mluvíte o rozvoji, kam byste chtěla Nepanikař posouvat?
Rádi bychom navýšili kapacitu poradny a rozšířili její provozní dobu. V aplikaci teď vyvíjíme nový modul. Jaký přesně, si zatím nechám pro sebe, ať nám ho někdo nevyfoukne.

Můžete alespoň naznačit?
Je to téma, které v poslední době hodně rezonuje. Jde o diagnózu, se kterou je náročné terapeuticky pracovat, a odborníků, kteří s ní umí efektivně pracovat, není mnoho. Modul by měl každopádně vyjít zhruba do půl roku.

Kromě projektu Nepanikař působíte také v simulačním centru Masarykovy univerzity. O co se jedná?
Využívá se tam simulační výuka, tedy nácvik medicínských dovedností v bezpečném prostředí. V posteli neleží skutečný pacient, ale figurína, na které se studenti učí jednotlivé medicínské úkony. Mě osobně zaujalo celé to dynamické prostředí. Je extrémně moderní, v takovém rozsahu to člověk v Česku běžně nevidí, vlastně ani v Evropě.

Jaká je tam vaše role?
Pracuji tam jako technik, takže ovládám simulátory. Zároveň se jako vědkyně v rámci doktorského studia věnuji výzkumu toho, jak simulace u studentů vyvolávají stres a jak s ním mohou pracovat. Stres totiž negativně ovlivňuje jejich studijní výkon. Zkoumáme tedy, jak ho případně eliminovat, aby si studenti ze simulací odnesli co nejvíc a zároveň vlivem stresu nedělali chyby.

Česko zažívá boom terapií z gauče. Duševní potíže řeší tisíce lidí online

Co vám přináší psychickou úlevu?
Sport. Hodně sportu. Para-karate a lezení, teď hlavně lezení.

V para-karate jste získala stříbro na mistrovství světa a zlato na mistrovství Evropy. Plánujete i paralympiádu?
Na paralympiádě v Los Angeles para-karate nebude, místo něj tam zařadili paralezení, což není úplně špatné. Trénuji v české reprezentaci, takže nějaká šance tam je.

A co vaše závodění v jojování?
S jojem jsem v létě skončila. Kariéru jsem uzavřela na mistrovství světa v Praze, kam jsem se šla rozloučit a skončila jsem pátá.

Sport, práce, studium – kde pro to všechno hledáte motivaci?
Ve sportu je to dobrý pocit z dobře odvedeného výkonu, a když je na konci medaile, je to dvojnásobná radost. V Nepanikař mě motivují hlavně reálné výsledky. To, že vidím, že to lidem skutečně pomáhá. A u doktorátu? Tam je to s motivací těžší, protože teprve sbíráme data, ale hrozně se těším, co z nich vyjde.