Myšlenka, že by se z jeskyně nemusel vrátit, jej ani na sekundu nenapadla. „Celou dobu se řešilo jen to, kdy mě vytáhnou. Měl jsem dole skvělou společnost, jídlo, dobrý vzduch i zdravotnickou péči. A neskutečné bylo vidět, jak všichni spolupracují. Nebýt té zlomené nohy a faktu, že já jsem ten zraněný, byl to vlastně skvělý zážitek,“ líčí se smíchem Adamec, který se speleologii věnuje už dvě dekády.
Už ve čtvrtek by mohl zamířit z Fakultní nemocnice v Brně domů za rodinou, zotavení zabere asi tři měsíce.
Komentáře lidí, kteří mi přáli, abych dole zůstal, mě ale překvapily. Přišly mi dokonce i nějaké osobní negativní zprávy. To pro mě bylo docela těžké.
Opravdu jste neměl žádné obavy?
Co se mě týče, tak ne. Chvíli jsem ale myslel, že je to jen sen a probudím se. To se samozřejmě nestalo. Jakožto maratonec jsem však zvyklý na dlouhé zážitky a spoustu hodin vyčerpání, což mi hodně psychicky pomohlo. A ani mi nepřišlo, že to vlastně trvalo tak dlouho. Čas v jeskyni totiž vnímáte trochu jinak, hodina je někdy pocitově jen několik minut. Bál jsem se akorát toho, aby se kvůli mně nezranil nikdo další, třeba střelmistři. Není to vůbec jednoduchá aktivita a oni navíc hodně spěchali. Kdyby se někomu něco stalo, vyčítal bych si to do konce života.
Proč jste vlastně do jeskyně s dalšími dvěma kolegy zamířil?
Byla to úplně běžná pracovní činnost, kterých jsou stovky za rok. Využili jsme toho, že byly velké rozdíly teplot na povrchu a v podzemí, a chtěli jsme udělat zkoušky, jestli někde proudí vzduch. A také jsme měli odklidit nějaký materiál, který se v jeskyni nechal z předchozích průzkumů. Takže takový normální den, ale úplně se to nepovedlo.
Kvůli zlomené noze. Jak jste se zranil?
Poté, co jsme prolezli ty nejsložitější části, mi na tom nejjednodušším úseku na svahu ujela noha. Nedělal jsem tedy nic komplikovaného, jen jsem blbě došlápl. V ten moment jsem cítil, jak o sebe jedou kosti, a bylo mi jasné, že nahoru to bude složitější.
Mimořádná akce, stísněné podmínky. Jak záchranáři dostali zraněného z jeskyně |
Jak jste reagoval?
Prakticky od začátku byl klid a nikdo nepanikařil. Přece jen máme na takové situace výcvik. Jako první se zajišťoval můj tepelný komfort pomocí izotermické fólie a nějaké polohování, abych na tom místě mohl zůstat co nejdéle. Měli jsme připravené i jídlo. Můj kamarád šel nahoru a další mi šel naproti. Ten byl navíc zdravotník, takže byl komplet vybavený. Mohli jsme tepelný komfort vyřešit ještě lépe a také mi byl schopný podat léky, aby tu bolest trochu utlumil. Nešlo jich však podat tolik, nemohl jsem být kompletně utlumený, protože bylo třeba, abych nějakými místy prolezl sám.
Právě vaši pomoc a aktivitu při transportu mnoho jeskyňářů, kteří se na záchraně podíleli, chválilo. Jaké to bylo z vašeho pohledu?
Je pravda, že tam bylo pár úseků, které jsem musel prolézt sám, protože byly velmi úzké. Díky tomu, že zranění nebylo tak hrozné a nohu jsem měl dobře izolovanou, jsem byl schopen s ní i nějak manipulovat. A věřím, že se projevila i fyzička z maratonů. Největší část práce každopádně odvedli kluci. Připravili všechny cesty a bylo předem dané, kudy a jak půjdu – tedy jestli hlavou dolů, dozadu nebo dopředu. Ostatní ze sebe dělali živé mosty, přetahovali si mě přes sebe, zkrátka si mě podávali jako ošatku. Každého půl metru byl někdo. Nejhorší pro mě byla závěrečná část, kdy jsem nijak pomáhat nemohl.
Jak to snášela vaše rodina?
Já jsem původně nechtěl, aby ji nikdo kontaktoval, dokud nevylezu. To se ale samozřejmě nepodařilo. Přijeli na místo a já až do konce nevěděl, že tam jsou. Vzali to každopádně asi dobře, měli dostatek času na vstřebání. Takže manželku asi za těch pár hodin přešlo, že by mě zmlátila hned u východu. Vzali to suprově. Syn byl samozřejmě rozklepaný, ale byl v pohodě.
Jak moc velké ponětí o tom, co se nahoře odehrává, jste měl?
Dokud nepřišel první tým se stanem, neměli jsme spojení s povrchem. Ale bylo mi jasné, že se nahoře odehraje standardní cirkus hasičů, policajtů a podobně. Jakmile jsme měli vysílačky, už jsme věděli, jaké činnosti se odehrávají a co se dále chystá. Úplně u všeho ale nebyla komunikace ideální, třeba vysílačky Nikola nějakou dobu nefungovaly. Co se technických záležitostí týče, byla ale komunikace v pořádku.
Nesměla se narušit stabilita, rizikem byly i zplodiny. Střelmistr líčí zásah v jeskyni |
Překvapilo vás, že vaši situaci sledovala v podstatě celá republika?
Zjišťoval jsem to až zpětně. Bylo perfektní zjistit, že vám fandí celý národ. Komentáře lidí, kteří mi přáli, abych dole zůstal, mě ale překvapily. Přišly mi dokonce i nějaké osobní negativní zprávy. To pro mě bylo docela těžké.
Co byste vzkázal těm, kteří se na akci podíleli?
Jsem všem moc vděčný a děkuji jim. Každému jednotlivě, tedy všem bratrům a sestrám hasičům, speleozáchranářům, jeskyňářům a dalším. Zároveň se omlouvám za všechny modřiny, které jsem jim způsobil. Určitě jich není málo. Tahali mě v postroji přes hlavy a v podstatě jsem přes ně jel jak kamenný blok v Egyptě. Bylo skvělé je vidět při práci, ale zároveň zvláštní na to koukat z druhé strany. Pokud bych nebyl já ten zraněný, tak bych se pravděpodobně jakožto dobrovolný hasič a zároveň speleolog té záchrany účastnil.
Komplikací byly úzké prostory. Zraněný jeskyňář nám ale pomáhal, líčí záchranář |
Zažil jste nějakou podobnou akci v roli záchranáře?
Ne, naštěstí to není tak časté. Ale zrovna u této akce bych dokázal zastat nějakou menší roli jako nošení střeliva nebo baterek. Ta role zraněného nebyla nic moc.
Jak to výhledově vidíte s dalším bádáním v jeskyních?
Věřím, že mě tato zkušenost nijak neodradí. Doufám, že se do té jeskyně vrátím, abychom tam dodělali to, kvůli čemu jsme přišli. Chtěl bych začít co nejdřív, to je důležité pro zbavení se případného strachu. Hlavně se musím rozběhat, což bude asi trochu složitější.
