Kdy vás poprvé napadlo, že by si fotografie zasloužila mít svůj vlastní kulturní stánek? Místo, kde by mohli fotografové prezentovat svá díla, kde by se mohli učit?
To bylo ještě v době, kdy jsem učil na základní škole. Jako člen chebského fotoklubu jsem si uvědomoval, že fotografie v té době nebyla příliš pokládána za jednu z oblastí výtvarného umění. Bylo to jasné z toho, že tady v Chebu se vystavovalo třeba v nádražní čekárně, ve foyer kina a podobně. Také galerie výtvarného umění, která měla v té době velice dobrý zvuk, se fotografii věnovala velice okrajově. Výstavy fotografií se tam konaly snad jednou za tři roky. A tehdy mne napadlo, že by bylo dobré, kdyby tu nějaká taková galerie byla.
Od myšlenky nebylo daleko k činu…
Když jsem opustil školství a začal pracovat v okresním kulturním středisku jako metodik pro fotografii a výtvarnictví, oslovil jsem tehdejšího ředitele Jaroslava Kohouta, co by tomu řekl, kdyby při okresním středisku taková galerie vznikla. Tehdy řekl: Najděte místo, já vám v tom bránit nebudu. Následně začal kolotoč hledání vhodných prostor. Nakonec jsme se dobrali do Kamenné ulice, kde jsme nechali zpracovat projekt na přeměnu podloubí, uměle vytvořeného po 2. světové válce v přízemí tamních domů. Právě tady nakonec Galerie 4 vznikla. To bylo v roce 1985.
Zakladatel chebské Galerie 4 dostal prestižní fotografickou cenu |
Vzpomenete si, čím jste zahajovali, jakou výstavou jste novou galerii otevírali?
Vzpomenu a docela přesně. Protože byl rok 1985, musela to být ideologicky dobře postavená výstava. O pomoc jsme tehdy požádali Danielu Mrázkovou, významnou publicistku, a ta nám zprostředkovala výstavu, která se jmenovala tři kapitoly z historie sovětské fotografie. Byla to meziválečná avantgarda, válečná dokumentární fotografie a současná dokumentární fotografie. A už tato první výstava vzbudila kontroverze.
Proč?
V té současné části byly fotografie, dokumentující těžký život kočovníků na Dálném východě. A právě tato část výstavy se tehdejšímu režimu hrubě nelíbila.
Nebyla to však jediná výstava, se kterou měli soudruzi problém…
Těch prvních pět let to snad byla každá. Pro mě to bylo nepochopitelné, protože některé ty fotografie jsem absolutně neshledával jako nějak ideologicky závadné. Byl to třeba dokument ze sídliště a na jedné z fotografií děti otiskovaly dlaně od bahna na stěnu paneláku. Vytvořily takovou jakoby korunu, někdo k tomu přimaloval kmínek a vznikl krásný strom. Jenže hodnotitelé to tehdy viděli jako nabádání dětí k vandalismu a fotografie musela být svěšena.
Galerie poměrně záhy začala vystavovat i díla umělců ze západní Evropy. Jak se vám to povedlo?
Já se jednou v Rudém právu dočetl, že na ambasádách západních zemí jsou uloženy soubory, které prošly jakýmsi schvalováním buď ministerstva kultury nebo ústředního výboru komunistické strany. A že tyto soubory jsou k dispozici pro výstavy. Takže jsem se obrátil na zástupce ambasád, hledal jsem, kde jsou jaká fotografická díla a domlouval podrobnosti. V té době jsme tak díky tomu dělali výstavy autorů třeba z Německa, Itálie, Francie…
Byly i se schválenými výstavami nějaké problémy?
Byly. Třeba právě francouzská výstava Konstrukce a fikce. Tu zahajoval tehdejší francouzský kulturní atašé. Tak ta vzbudila opravdu velkou pozornost.
V jakém směru?
V takovém, že druhý den ráno, když jsem přišel do práce, si mne odvezla státní bezpečnost (StB) a vyslýchala mě asi šest hodin. Já netušil, že tento kulturní atašé je velkým přítelem Václava Havla a jako takový byl v hledáčku StB. A ač jsem o tom tehdy neměl žádnou povědomost, tak od té doby jsem byl v jejich hledáčku taky. Takže když se objevily v okrese třeba nějaké letáky, tak si mne hned zvali. Nebo si pro mne rovnou přijeli. V té době jsem si té jejich nechtěné pozornosti hojně užíval. (smích)
Atmosféra doby i její absurdity. Fotograf nabízí pohled na poslední půlstoletí |
Mluvil jste i o době, kdy se poměry v Rusku začaly uvolňovat. Tady v Československu to však bylo jinak. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
To byl zajímavý okamžik. Za Gorbačova se situace v Sovětském svazu začala opravdu hodně rozvolňovat. Říkalo se tomu tehdy perestrojka. Jenže u nás jakoby se šlo opačným směrem. Najedou sovětské fotografie vzbuzovaly negativní reakce okresního výboru strany. Některé výstavy jsme museli svěsit, jiné rovnou uzavřít.
Pak přišel rok 1989 a sametová revoluce. Jak se tyto události propsaly do fungování galerie?
Poměrně zásadně. My jsme se do roku 1989 snažili vystavovat převážně dokument. To totiž byla jediná fotografie, která byla oproti třeba novinářské fotografii pravdivá. Právě dokument dokázal zobrazit rozpor mezi propagandou a realitou. Po roce 1989 se začal zvyšovat podíl výtvarné fotografie v celoročním programu, a vlastně jsme tak už fotografii ukazovali v celé její šíři. Strhující devadesátky přinesly explozi výstav, kterých se zde uskutečnilo až patnáct ročně. Konaly se ale i výstavy v zahraničí. Workshop Diagonála Evropou trval čtyři roky a dal vzniknout workshopu portrétu a aktu KontAKTfoto.
Kromě výstav galerie fungovala i jako kulturní centrum, vykazovala poměrně širokou škálu činností. Koncerty, akce pro děti, zmiňované workshopy…
Vzpomínám si, že jeden z těch zásadních workshopů proběhl přímo na objednávku ústředního výboru komunistické strany. Regionální muzea tehdy dostala příkaz, aby zmapovala budování socialismu v příhraničních regionech, aby ukázala tu pevnou hráz socialismu a míru. Jenže muzea na to neměla fotografickou kapacitu. Se mnou se tehdy spojil pracovník chebského muzea Jaromír Boháč a domluvili jsme se, že celý okres budeme mapovat po částech. První přišlo na řadu Ašsko. A protože se začalo pracovat v roce 1988 až do doby porevoluční, je na těch fotografiích zachycená i změna, která přišla v roce 1989.
Předpokládám, že když se pracovalo na objednávku strany, tak problémy nebyly…
Naopak. Už první katalog tohoto projektu měl potíže. Pravdivý obraz tehdejšího Ašska vzbudil velkou pozornost občanů a rozzuřil státní bezpečnost a komunisty. Výstava byla uzavřena a katalogy musely do stoupy. Nám se naštěstí část podařilo zachránit, schovávali jsme je v jednom sklepě. Bylo to docela napínavé. Osobně si myslím, že to byl hodně významný projekt. A po revoluci, protože jsme měli kontakty na západní ambasády, se začali ozývat dosud zapovězení autoři i instituce. S nimi jsme hned od devadesátých let začali navazovat kontakty a budovat vzájemné vztahy.
Velkou změnu přinesl i rok 2003, kdy se stal zřizovatelem galerie Karlovarský kraj. Co bylo dál?
Galerie 4 tehdy uspořádala první ročník festivalu uměleckých projektů s mezinárodní účastí nazvaný Chebské dvorky. V roce 2014 pak začala rekonstrukce barokního špýcharu na Františkánském náměstí v Chebu a jeho přeměna na Art Centrum. Sem se galerie v prosinci 2015, přesně 30 let od založení, přestěhovala.
Vy sám také fotíte. Máte ve svém portfoliu nějakou fotografii, či celou sérii, které si obzvlášť považujete?
Vystudoval jsem fotografii na Institutu výtvarné fotografie v Opavě a dlouho jsem měl fotografování jako určitý relax. V práci jsem byl stále mezi lidmi, v ateliéru jsem nacházel potřebný klid. Samozřejmě, pokud člověk fotí ateliérovou fotografii, časem začne dělat portréty a akty. Zabýval jsem se tím poměrně dlouho a myslím, že jsem vytvořil i zajímavý soubor. Jmenuje se Herbář. Je to řada fotografií, na které kombinuji květy a plody s ženským tělem. Podle mne je kolekce zvláštní i tím, že jsem fotil na velkoformátovou kameru 13 × 18 a ty fotografie jsem prezentoval jako kontaktní kopie. Takže to jsou malé obrázky. Mezi díla, kterých si já sám osobně vážím, patří i soubory Drobné násilí či Červený akt.
Po čtyřiceti letech teď odcházíte z vedení galerie. Nicméně budete pro galerii pracovat dál. Co máte v plánu?
Alice bude mít dost práce s obnovením festivalu Chebské dvorky. Proto jsme vytvořili program na více než polovinu roku a já jsem zde v podstatě v pozici jakéhosi dramaturga či kurátora, který bude nějakým způsobem pomáhat tomu rozjezdu. Na druhou stranu, galerie by měla mít tvář ředitele, který tam aktuálně je. Takže tu osobitou cestu, tu si musí najít každý ředitel sám.
