Vesnice, která byla až do konce feudalismu součástí kraslického panství Nostitzů, do jisté míry prosperovala i po vyčerpání rudných ložisek, kdy se zdejší lidé živili dílem pastevectvím a prací v lese a dílem domácí výrobou hraček a textilu.
V polovině 19. století žilo v Bublavě, která se tehdy jmenovala Schwaderbach, více než dva tisíce lidí, což je zhruba šestinásobek dnešních 334 trvale hlášených obyvatel. V následujících desetiletích lidí dále přibývalo, v posledním desetiletí 19. století jich tu žilo už více než tři tisíce a v roce 1930 zde napočítali 718 domů a v nich 4106 obyvatel, v naprosté většině katolíků německé národnosti.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie
Viditelnou dominantou obce, a vlastně jedinou zdejší památkou je pseudorománský kostel Nanebevzetí Panny Marie. O vybudování vlastního kostela se místní katolíci snažili dlouho, první návrhy padly už v roce 1844, peníze na jeho postavení se však podařilo nashromáždit až o čtyřicet let později.
Stavby se ujala firma stavitele Emanuela Gemeinhardta ze Zelené Hory a šlo to jak na drátku – od položení základního kamene 15. srpna 1886 do vysvěcení kostela 15. srpna 1887 uplynul přesně jen jeden rok. Kéž bychom tak rychle dokázali stavět dneska…
Pomník obětí první světové války
Zajímavější než kostel samotný je k jeho vnější stěně na východní straně přistavěný žulový památník věnovaný obětem první světové války, který se jako jeden z mála v pohraničí dochoval v původní podobě i se zdobným kovovým plůtkem.
Pomník navržený a zhotovený kamenosochařstvím Franze Wolfa z Kraslic má uprostřed zasazenou desku z černého leštěného kamene, která nese jména dvou set třiceti (!!) bublavských mužů, kteří v letech 1914 až 1918 padli na frontách do té doby největšího válečného konfliktu v historii nebo zemřeli na následky utrpěných zranění. Bylo jich o rovných sedmdesát víc, než kolik mužů žije v Bublavě dnes.
Turistická chata s rozhlednou
Stejně rychle jako kostel byla vystavěná i turistická chata s rozhlednou na Olověném vrchu (Bleiberg), který se do nadmořské výšky 802 metry vypíná na jihozápadním okraji obce.
Stavbu inicioval Spolek přátel přírody v Bublavě, projekt vypracoval architekt Karl Ernstberger, autor (kromě jiných staveb) i karlovarského hotelu Central (dříve Loib) a kostela Panny Marie Utěšitelky v Dalovicích. Stavět se začalo v roce 1933 a 3. prosince téhož roku byla restaurace otevřena.
Její další osudy byly značně spletité, za druhé světové války sloužila jako domov pro děti z vybombardovaných měst, po válce ji na 15 let využívala československá armáda jako radistickou hlásku a až od roku 1961 už zase fungovala jako turistická restaurace s vyhlídkovou věží.
Dnes je objekt totálně vybydlený a uzavřený včetně 13 metrů vysoké rozhledny, ze které by však tak jako tak nebylo přes okolní stromy vidět víc, než je vidět ze samotného vrcholku. Výhled je to ovšem nádherný a určitě stojí za to se na Olověný vrch vypravit.
Řádění henleinovců
Podobně jako v celém českém pohraničí, i v Bublavě v průběhu 30. let minulého století rostly protičeské a protičeskoslovenské nálady živené hlavně nacisty ze Saska. Napětí mezi zdejšími henleinovci a příslušníky československých pořádkových sil vygradovalo po štvavém rozhlasovém projevu Adolfa Hitlera 12. září 1938.
Hned druhý den potom zaútočily dobře vyzbrojené bojůvky ordnerů na objekty Četnické stanice a Celního úřadu a po zuřivé přestřelce, jíž za oběť padli vrchní strážmistr František Novák, strážmistr Josef Brčák a řidič strážmistr Josef Falber.
Zbylí příslušníci četnictva a Finanční stráže byl i s rodinami a dětmi zavlečeni do říše, kde byli podrobeni hrubému zacházení. Do tehdy už okleštěného Československa se vrátili až po více než měsíci 16. října.
Poválečné vysídlení
Po mnichovské konferenci 30. září 1938 byla Bublava za velkého jásotu lidu připojená k Německu, radost tu však dlouho nevydržela. Za pět a půl roku byla velkoněmecká říše rozdrcená a zklamané obyvatele Bublavy čekal odsun.
Obec se pak už nikdy nepodařilo dosídlit, počet obyvatel klesl do roku 1950 pod sedm stovek, a to nejhorší teprve mělo nastat. V obci, která se ocitla v nově vytvořeném hraničním pásmu, bylo v následujícím desetiletí zbořeno téměř pět set (!) domů a reálně jí hrozil zánik, který odvrátilo až politické „oteplení“ v 60. letech minulého století.
Bublava se tehdy proměnila v typicky „chalupářskou“ obec a u toho už zůstalo; jen za posledních dvacet let se počet domů narostl o rovných sto, ze 127 v roce 1980 na 227 v roce 2021, aniž by se počet trvale hlášených obyvatel zvýšil byť jen o jediného.
Osudný aquapark
Nechvalně známou po celé republice se Bublava stala koncem minulého století, kdy se zde počal realizovat „smělý“ projekt aquaparku. Stavba, která i díky vydatnému lobbingu v parlamentu získala vydatnou státní dotaci 57 milionů korun, se rychle rozeběhla, jenže stejně rychle skončila, neboť se trochu pozdě zjistilo, že místní zdroje vody něco takového neutáhnou ani náhodou.
Bublava prohrála spor, za nedokončený akvapark zaplatí 38 milionů |
Rozestavěné torzo aquaparku od té doby straší v obci jako památník lidské pitomosti a je na místě poděkovat matičce přírodě, která tuto ruinu milosrdně ukrývá za vzrostlými náletovými dřevinami.
Nejsevernější stanice Webnet
Milovníky všelijakých „nej“ můžeme potěšit, že jedno takové se nalézá i na severním okraji Bublavy u turistického přístřešku na rozcestí „U altánu“.
Jedná se o nejseverněji položenou stanici lokální seismické sítě Webnet, vybudované pro monitorování rojové zemětřesné aktivity v západních Čechách.