Ke galerii má velmi silný osobní vztah, dlouhodobě s ní v rámci své umělecké činnosti spolupracuje. Je také zakládající členkou a koordinátorkou fotografického spolku Paličatí. Sama také fotografuje.
Kdy poprvé jste stoupla za objektiv a zmáčkla spoušť?
Fotografie je pro mne koníček od dětství, fotografoval už můj děda. Tehdy se fotilo na kinofilm a vyvolávalo v koupelně, která se na chvíli změnila v černou komoru, takže ta zkušenost tam už byla. Ale až v roce 1999, kdy jsem byla na mateřské dovolené, jsem se rozhodla jít do kurzu, který pořádal Zbyněk Illek v galerii G4. Díky tomu se mi totálně změnil svět. Poznala jsem lidi kolem galerie, poznala jsme tu nesmírně inspirativní a motivující energii, která tady byla. Zjistila jsem, že moje kreativní duše spala, a když se probudila, změnilo mi to naprosto dokonale život. Napořád.
Některé výstavy jsme museli svěsit, vzpomíná šéf Gé čtyřky. Vedl ji 40 let |
Následně jste fotografii i studovala…
Po kurzu jsme začala velmi intenzivně fotit a následně studovat Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Vlastně nad tou fotografií stále přemýšlím, ale nikdy jsem se fotografováním neživila. Neumím fotit věci, které by měly být na zakázku. Ano, mám za sebou už několik svateb, ale to všechno jsou přátelé nebo kamarádi, jejichž rodiny znám. O tom, že bych se živila fotkou, jsem nikdy nepřemýšlela.
Jste zakladatelkou spolku Paličatí. Co to je za uskupení?
Jsou to kamarádi fotografové seskupení kolem Galerie G4 z různých koutů republiky. Vzájemně se motivujeme a několik let setkáváme v obci Palič, kde vždy vzniká osobitá kolekce na dané téma. Někteří členové skupiny přijíždějí jen načerpat energii a pobýt, jiní se těší ze společnosti Paličácké múzy a bohatě ji využívají. Jednou za rok jsme vystavovali v rámci Chebských dvorků, i jsme měli jiné společné výstavy.
Střídání v čele chebské G4. Otěže galerie od pondělka pevně třímá žena |
Jak vznikl nápad ucházet se o místo ředitelky galerie?
G4 pro mne byla vždy velmi důležitá, a když přišla otázka, zda bych se nechtěla stát její ředitelkou, moc dlouho jsem neváhala. Přiznávám, že to nebyl takový ten hurá nápad. Už před časem jsme o tom se Zbyňkem mluvili. Ale když to přišlo aktuálně, když mi řekl, že už se dál na místo ředitele hlásit nebude, tak jsem sice řekla, že si to musím rozmyslet, ale už když jsem vyšla po těchto schodech, věděla jsem, že do toho půjdu. Moc jsem o tom nepřemýšlela a ani mě nenapadlo, že bych výběrko nezkusila.
To byl první impuls. A pak? Přece jen je to obrovský závazek. Nepřišlo rozčarování?
Pak samozřejmě nastal šok a nervozita. Když jsem si řekla, že bych měla sestavit nějakou myšlenku, celoroční plány, dlouhodobé plány… tak jsem se začala trochu potit. Ale podrželi mě lidé kolem. Tolik přání a esemesek, kolik na můj telefon dorazilo v pondělí ráno, když jsem nastupovala, tolik jsem snad nikdy nedostala. Je to dar, mít kolem sebe tolik skvělých lidí, kteří mi drží palce a tu galerii milujou. A to je snad v životě úplně nejvíc… My všichni jsme měli strach, aby s odchodem Zbyňka třeba nezanikla nebo aby se z ní nestalo něco jiného.
Máte nějakou vizi, kam galerii posunout?
Ono je těžké posouvat něco, co dobře fungovalo čtyřicet let. Ale protože jsem profesí pedagog, tak myslím, že by bylo dobré galerii otevřít mladšímu publiku. Protože když sem dnes přijdu na vernisáž, vidím většinou spíš starší skalní příznivce, kteří milují tu černobílou fotografii na zdi, což je skvělé. Ale zároveň si myslím, že současná generace, aby uměla tu černobílou fotografii číst, potřebuje k tomu trochu pomoct. To, myslím, by mohl být můj úkol. Otevřít galerii mladým v podobě různých přednášek, workshopů, zajímavých nových médií a samozřejmě i AI, protože to je současnost. Ukázat jim, že fotka se dá prezentovat i jinak, než jen na zdi. Dá se promítnout, dá se po ní chodit a podobně. Tady vidím ten posun, tady cítím, že by se to mohlo uchytit.
Dnes se fotí jinak. Hlavně mladí chrlí denně desítky fotek na sociální sítě… Myslíte si, že i digitální fotografie dává nějakou možnost, jak s ní pracovat?
Digitální focení má výhodu, že se rychle učíme z chyb. Hned je vidíme. Možná díky tomu mladá generace v dnešní uspěchané době dokáže rychle pochopit, na co si dát pozor. Spousta lidí si myslí, že umí fotit, že je to přece jednoduché. Ale když tu fotografii čteme a ukážeme si, na co je dobré se zaměřit, tak zjistíme, že třeba není vůbec kvalitní. Takže ta rychlost je dobrá na učení.
Zároveň si myslím, že jak bude ubývat lidí, kteří umí film vyvolat klasicky, a tak možná bude ten obor pro mladé atraktivnější. Vidíme to na řemeslech, které se vracejí, na vinylových deskách… někdy se totiž ukáže, že ta kvalita byla dobrá, že je možné leccos obnovit a někde se v tom i najít. Možná právě tohle bude pro mladou generaci lákavé.
Zakladatel chebské Galerie 4 dostal prestižní fotografickou cenu |
Jak bude G4 fungovat?
Plánujeme pořádat i nadále zhruba pět výstav ročně. A také různé workshopy a další akce, které se už staly tradicí. Chtěla bych dát trošku víc prostoru edukaci, protože si myslím, že těch pater je tady hodně a jedno klidně může sloužit pro potkávání mladých lidí. Protože mám i pedagogické vzdělání, tak tady bych navázala na práci s dětmi, aby se naučily chodit do galerií a měly to jako součást svého života.
A Chebské dvorky?
Na těch začínáme intenzivně pracovat. Chtěla bych, aby galerie navázala na přerušenou tradici multižánrového festivalu, který by se po několika letech mohl do ulic starého města vrátit už letos v červnu. Přece jen je to dvacet let tradice a mně i mým přátelům bylo líto, že ta akce skončila. Je skvělé, když se lidé setkávají ve veřejném prostoru, když vnímají město najedou trochu jinak, než když s hlavou dolů spěchají do práce.
Jaká by tedy galerie G4 měla v budoucnu být?
Mám představu, že by zde mohl vzniknout prostor, kde by se potkávaly generace. Takové centrum pro všechny. Aby babička přišla na výstavu, prohlédla si černobílou fotografii, mezitím aby si vnouček našel prostřednictvím QR kódu příběh té fotky a ve workshopové části si ho sám zpracoval. Prostě aby si tady každý našel to své.
