„Zařekl jsem se, že už psaní pověsím na hřebíček, protože faktury za knihy, vydávané vlastním nákladem, neustále narůstaly. Jenže pak jsem uviděl fotografii vyrabovaného karlovarského bytu po Němcích. Přitom se mi vybavily vzpomínky z dětství a hned bylo po předsevzetí,“ řekl karlovarský autor.
Ve své nejnovější knize Příběhy z pohraničí s podtitulem Odepsaný kraj v proměnách času a obyvatel líčí události, které vzbuzují dodnes u mnohých badatelů nejrůznější kontroverze. Vyhnání Čechů po Mnichovu 1938, poválečné dosídlování a odsun Němců, řádění zlatokopů, vylidňování pohraničí.
První byli mlynáři. Tradiční karlovarská řemesla přibližuje nová kniha |
Do knihy také zařadil velké tragédie třeba u Nažidel, nebo příběhy pašeráků a převáděčů na nedaleké státní hranici. Kontroverzní je podle něj i téma takzvané páté kolony v českém pohraničí – kdysi německé a dnes ruské.
Proč o zlatokopech v knize píšete jako o „stěhovácích“? To přece není běžně používaný výraz. Pod pojmem zlatokop si lidé mimo jiné v pohraničí představují členy revolučních gard, neboli „rabovacích gard“.
Vysvětlení je jednoduché. Ještě než 29. října 1946 odjel z nádraží Dvory poslední vlak odsunu s karlovarskými Němci, objevily se v ulicích města podivné postavy. Slídily v prázdných bytech a domech a po setmění se vracely s dodávkami a kárkami pro vytipovaný lup. Tehdy se jim říkalo „stěhováci“. Prolézali domy a byty po odsunutých Němcích a dokázali obstarat všechno možné. Od jízdního kola až po kuchyňský sporák.
Začínali jako obyčejní šmelináři, než si časem vytvořili burzu, kde se nabízel nábytek, starožitnosti i nedostatkové zboží. Ve vypůjčených dodávkách odváželi z pohraničí nábytek, hospodářské stroje i pianina. Teprve po letech dostali přiléhavé pojmenování zlatokopové.
Kolik těchto zlatokopů v Sudetech bylo? Pokud vím, tak nikdo nevedl centrální evidenci přistěhovalců – lupičů, a většina „stěhovacích“ akcí byla krátkodobá a nehlášená. Navíc se o řadě případů zmiňují místní kroniky jen okrajově.
Podle historiků a badatelů vtrhly na konci léta 1945 do vesnic a měst, z nichž byli vyhnáni Němci, až desítky tisíc nejrůznějších pobertů. Zřejmě si tito zlatokopové připadali jako vítězové války. V jejich počtech nejsou historikové a badatelé jednotní. Někteří badatelé uvádějí dokonce počty poválečných zlatokopů v českém pohraničí 800 tisíc! To je, myslím, hodně nadsazený počet. Jisté ale je, že zlatokopové drancovali pohraničí ještě v roce 1947. Jak dokazuje fotografie, kterou jsem do knihy zařadil.
Je objektivní historickou pravdou, že převážná většina poválečných dosídlenců pohraničí žila hned od počátku spořádaně. Přišli sem kvůli bydlení a práci. Starali se o to, jak vytvořit svým rodinám hezký nový domov.
V jedné z kapitol – Kriminální galerka v letech 1928 až 2013 – věnujete velkou pozornost Chebu. Z jakého důvodu?
Mezi lety 2003 až 2006 byli i otrlí kriminalisté v Karlovarském kraji zděšeni novou, brutální formou kriminality. Šlo o únosy a obchodování s dětmi. A já jsem jako novinář sledoval jeden z pokusů o zavlečení dítěte do Anglie, který skončil před soudem. Byla to jedna z prvních kauz, kdy se české policii podařilo spolu se Scotland Yardem rozkrýt celou síť kuplířů ještě předtím, než stihli všechny děti zavléct do Anglie.
Kvůli Burianovi dostal K. H. Frank obuškem, píše historik o karlovarských tabu |
Na rozbití sítě pracovalo devadesát detektivů a kriminalistů obou zemí. Zátah provedli současně v Chebu a v Praze, kde při domovních prohlídkách našli padělky rodných listů dětí. Hlavní aktéry dopadli v pražském Reduta Café a v Chebu i s penězi.
Koho mimo jiné vlákali kuplíři do obchodování s dětmi?
Otce desetiměsíční Karolínky. Za blonďatou holčičku s modrýma očima mu překupníci v Londýně nabídli 115 tisíc eur. Naivní otec myslel, že kuplíře přelstí a získá eura na splacení dvacetitisícového dluhu za dílnu. Svému bratranci, který byl mozkem prodeje, dal kopii rodného listu a šest fotek dcery. Netušil, stejně jako kuplíři, že zájemcem o dítě je britský novinář Brian Jones z The Sun, který zveřejněním kauzy o prodeji dítěte z Chebu získal pro časopis velkou senzaci.
Fingovaný britský kupec začal smlouvat na 30 tisících eurech. Nakonec se dohodl s kuplíři, že koupí holčičku za 79 tisíc eur. U soudu podal tento utajený svědek šokující svědectví o tom, jak v londýnském Premiér Hotel Tower Bridge zvyšovali kuplíři cenu z 20 tisíc na 115 tisíc eur. Při razii nakonec chytili jednoho z kuplířů s pouhými 60 tisíci eur.
Jako kluk chtěl cestovat časem, teď se mu to splnilo díky starým fotkám |
Co vás při pátrání po podkladech pro knihu nejvíce zaskočilo?
Nikdo nečekal, že 45 let po skončení odsunu Němců zažijí Karlovy Vary něco jako nové dosídlení z Východu. Stalo se. Po rozpadu SSSR 26. prosince 1991 nastal do města masivní příliv Rusů. Nejprve těch bohatších, kteří tu jako investoři kupovali domy a pozemky. Údajně utíkali před Jelcinem, další před novodobými oligarchy, kteří začali vládnout v Moskvě. Zatímco před rozpadem SSSR žilo v roce 1991 v Karlových Varech jen 192 Rusů, o 12 let později roku 2004 žádalo už 556 Rusů o trvalý a 5 547 Rusů o dlouhodobý pobyt. V roce 1993 uváděla statistika ve městě 1894 Rusů s trvalým nebo přechodným pobytem.
Odkud se tehdy Rusové vzali?
Největší invaze přistěhovalců z Východu začala po roce 2004. Tehdy sem přiletělo za jedinou sezonu 38 704 osob. Čtyři roky poté to už bylo už přes 81 tisíc pasažérů. Roku 2012 místní letiště překonalo poprvé historickou hranici sto tisíc cestujících z Východu.
Do lázní létalo týdně osm pravidelných linek z Moskvy, Petrohradu, Jekatěrinburgu, Samary a Ťumeně. Nízkonákladová společnost Pobeda, patřící pod Aeroflot, přepravila hned v prvním roce své licence (2018) čtyřicet pět tisíc cestujících. Oproti roku 2017 to byl nárůst o 115 procent. Značná část cestujících již ve Varech zůstala.
Kam až sahaly Velké Karlovy Vary a kde byla pupenfabrika? Odpoví nová kniha |
Kdy zejména platilo slovní spojení ruské Vary?
Mezi lety 2004 až 2022. Tehdy mohli přistěhovalci dovážet libovolné množství dolarů. Ve městě pak za ně kupovali byty i celé domy. Koupěschopnost ruských kupců a hlavně investorů byla obrovská. Za čtvereční metr v centru Karlových Varů dávali Rusové šest tisíc eur. Netajili se tím, že se stěhují do „nové vlasti“.
Ve městě nabízely realitní kanceláře v únoru 2019 na osm set volných bytů a 130 domů. Některé stavěli ruští investoři přímo pro své krajany. Například Rýnský dvůr či Sluneční dům po bývalých Lázních VI. Další nákladné rezidence, Moskevský dvůr, Královská vyhlídka, vyrostly na objednávku. Třeba v Gejzírparku vznikla celá ruská vesnice, kam jezdili místní Rusové o víkendu „na daču“. Ruská komunita měla v Karlových Varech své vlastní VIP bary, kluby, advokáty, lékaře i taxikáře. Pro zbytek republiky to byla „ruskaja gubernija“. Což nás jako Karlovaráky uráželo.
Jak to je to nyní?
Podle veřejně dostupných statistických materiálů (Český statistický úřad a Ministerstvo vnitra ČR) žije ve městě Karlovy Vary přibližně 633 občanů ruské státní příslušnosti.
V Becherově vile nikdy žádný Becher nebydlel, zjistil spisovatel |
V knize se věnujete i havárii patrového autobusu s karlovarskými lyžaři v březnu 2003 u Nažidel. Fakta jsou jasná. Na místě zahynulo 17 pasažérů. Máte i něco navíc?
Jsou to dvě věci. Málo se ví, co se stalo s autobusem. Ten původně uskladnili v bývalé chovné stanici pohraničářských psů v Libějovicích u Vodňan. Tehdy to byl opuštěný policejní areál odboru kriminalistické techniky a expertiz. Ještě dva roky po nehodě trčel havarovaný neoplan za plotem areálu. Českokrumlovský soud nejprve zakázal vydat autobus majiteli cestovní kanceláře do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o dovolání řidiče. Potom soudkyně odmítla vydat autobus majiteli. Mohl si z něho vzít jen kávovar a sud piva. Hodnotu vraku ocenili na 400 tisíc korun. Za dva roky ho pouze přikryli igelitem. Proslýchalo se, že by majitel mohl podat žalobu na stát, jak mu špatně uskladnili majetek, a vysoudit nějaké peníze.
Zatímco podle Pojišťovny České spořitelny, která havárii likvidovala, přišla léčba těch, co přežili u Nažidel, na 70 až 85 milionů korun. A pozůstalí dostali za mrtvé jen deset tisíc korun na rakev a náhradu za zničené oblečení.
Co by se muselo stát, abyste opět porušil své předsevzetí nepsat další knihu? Třeba kdyby vás unesli mimozemšťané a vy jste to chtěl popsat?
Myslím, že důvodem proč přestat psát, by mohlo být, že „vyschnou zdroje“. V mém případě, že by došly fotografie z různých rodinných pozůstalostí a zmizeli pamětníci, kteří události ze svých vzpomínek vyprávějí. Bohužel ti pamětníci ubývají a jejich dědicové často fotografie a různé archiválie vyhodí. Pokud by to tak šlo dál, ztratil bych motivaci, proč očitá svědectví a paměti lidí v našem regionu zachytit a zapsat.
