Kam se na západě Čech podívám, najdu nějaké tajemné místo, tvrdí oceněný autor

V pětadvacetileté historii bylo prestižní ocenění Bohumila Polana, udělované Střediskem západočeských spisovatelů, předáváno především za prózu a poezii. Aleš Česal je tak vůbec prvním držitelem této ceny v oblasti literatury faktu.

Muž bez minulosti. O čem jste se v této knize rozepsal?
V padesátých letech 20. století zadržely československé bezpečnostní orgány poblíž státní hranice s Polskem člověka, který byl hluchoněmý a trpěl ztrátou paměti. Je zajímavé, že celých sedmadvacet let se Státní bezpečnosti nepodařilo zjistit jeho pravou totožnost ani co bylo jeho úkolem.

V občanském průkazu měl sice napsané jméno Karel Novák, ale v odtajněných spisech vystupuje pod krycími jmény „N-44“, „Neznámý“ či „Marťan“. Jeho sousedé a známí mu přezdívali „Karel špion“. Jeho tajemství odolávalo tvrdým výslechům i drogám a vlastně odolává dodnes. Otazníky je obestřena i jeho smrt na počátku osmdesátých let. Dodnes nevíme, zda šlo o agenta nebo válečného zločince. Neví se, odkud přišel a kam vlastně šel, proč se tu najednou objevil, ani zda jeho jméno bylo skutečně Karel Novák.

Prvotina chebské básnířky prorazila mezi evropskou literární smetánku

Druhá oceněná kniha se jmenuje Arigi. Čemu se v ní věnujete?
Julius Arigi, český Němec a letecké eso první světové války, byl známý jako fanfarón i bouřlivák, ale zároveň i podnikatel a inovátor v oblasti letectví. Byla to zajímavá osobnost plná tajemství a protikladů, možná to byl i špion. Pátral jsem v archivech a podařilo se mi zaplnit řadu bílých míst v životopise muže, který stojí za založením prvního letiště v Mariánských Lázních a který ovlivnil nejen místní letectví, ale i legislativu.

Co pro vás ocenění znamená?
Vnímám to jako velký úspěch. Protože když se sešla nezávislá komise tří odborníků, posoudila moji knihu o Arigim a líbila se jim, tak to pro mne znamená hodně a jsem za to rád. Je to takové povzbuzení do další práce. Ono totiž když se něco lidem líbí, většinou to nikam nenapíšou. Obvykle se ozvou ti, kterým se kniha nelíbí a vy pak máte dojem, že třeba píšete blbě.

Fotogalerie zobrazit 4 fotografie

Vy jste ale napsal mnohem víc knih. Kolik?
Už je jich pětatřicet. Začínal jsem kratšími články, ale zjistil jsem, že mi to nestačí, že chci ta témata rozpracovat do mnohem větší šířky. A tak jsem nakonec skončil u knížek. Hodně mě to baví a doufám, že mé čtenáře taky. Věnuji se především literatuře faktu, zpracoval jsem některé životopisy historických osobností, zajímají mne méně známé či nějakým způsobem atraktivní stránky historie. A vůbec se nebráním tomu, že mne označují za záhadologa. Záhadná místa a nejrůznější tajemství mne doslova přitahují.

Je tady v okolí nějaké takové tajemné místo?
V nejzápadnějším regionu Čech je jich opravdu hodně. Řekl bych, že kam se podívám, tam nějaké najdu. Třeba hned vedle Chebu, v Třebeni, je starý dům, kde prý dodnes straší. Říká se, že se tam hýbe nábytek, protože stojí u bývalého hřbitova. Velice zajímavý dům stojí také v Aši. Působili zde svobodní zednáři. Zvenku je na něm umístěný neobvyklý symbol plný zvláštních znamení, uvnitř nechybí astrologická výzdoba. Spoustu zajímavostí a záhad je možné najít i v místních pověstech. Tajemstvím a legendami je opředená třeba zdejší bájná hora Krudum.

Stala se vám osobně nějaká zvláštní záhadná věc?
Bohužel ne. Ale třeba to na mne ještě někde čeká.

Mrzí vás to?
No, nevím, ale určitě to nenahlodává moji víru, že když jsem ještě něco takového nepotkal, tak to snad ještě potkám. Na druhou stranu, možná se to už stalo. Vzpomínám si, že jsem viděl nějaký zajímavý světelný objekt, nějaké UFO. Dodnes nevím, co to bylo.

Co nového chystáte?
Mám připravenou novou knihu Za skrytou krásou Ašska, která bude mapovat zajímavá místa ašského regionu. Chystám také cyklus přednášek o záhadách Ašska, alchymistech a svobodných zednářích. Do toho dokončuji další knihu, která se bude věnovat známému návštěvníkovi západočeských lázní Goethovi. Bude to průvodce po stopách Johanna Wolfganga Goetha v našem regionu.

O Goethovi se traduje, že zdejší region miloval. Tedy snad kromě Aše...
Když tudy jezdil kočárem do lázní, vyjádřil se, že na Ašsku mají strašlivé cesty. A oni mu za to postavili tak krásný pomník. Je snad jediný, který jej znázorňuje jako mineraloga. Říká se, že v ruce drží místní kámen, egeran, ale ten to není, protože vypadá úplně jinak. Goethe v Aši drží v ruce nádherný krystal, takže to vidím spíš na nějaký křemen.

Vyhnání Čechů, rabování po odsunu Němců i tragédie u Nažidel. To jsou Příběhy z pohraničí

Autoři to mají s psaním různě. Někdo píše pravidelně, někdo nárazově. Jak to máte vy?
Já tak nějak uprostřed. Psal jsem, i když jsem jeden čas pracoval v Německu na směny. Bylo to pro mne tehdy vysvobození ze stereotypu. Ale jinak přes týden jsem v práci, to nepíšu, o víkendech se ale snažím psát co nejvíc. Hodně mne to baví. Je to pro mne takový koníček. Vlastně ne, už je to pořádný kůň.