Při jednom ze svých mnoha rozhovorů prozradila, že pokud by si dnes vybírala sport, v němž by chtěla dosáhnout největších úspěchů, pak by to možná překvapivě nebyla atletika, ale nejspíš biatlon. Běh na lyžích kombinovaný se střelbou z malorážné pušky atletické legendě Jarmile Kratochvílové v posledních letech doslova učaroval.
„Ačkoliv jsem biatlon sama nikdy nedělala, cítím, že ho mám snad radši než atletiku. Je neskutečně akční. Můžete běžet rychle, ale pak uděláte chybu na střelnici a všechno je rázem úplně jinak,“ říká dvojnásobná mistryně světa, která v pondělí oslaví 75. narozeniny.
Chystáte nějakou větší oslavu pro rodinu a přátele?
Musím přiznat, že na oslavy moc nejsem, ale něco určitě bude. Nevím jak s rodinou, protože je nás strašně moc a sejít se v jeden den v nějakou konkrétní hodinu, to je prakticky nemožné. Spíš to tedy vidím tak, že budeme oslavovat na etapy. A co se týká přátel, tak něco se uskuteční i na stadionu v Čáslavi. Pár podobných oslav už jsme tam v minulosti zažili a vždycky to bylo prima.
Mluvíte o stadionu, znamená to, že ještě pořád trénujete mladé atletické naděje?
Je to tak. Sice už jsem si kolikrát říkala, že toho nechám, ale nakonec vždycky něco převáží a já pokračuju dál. Prostě mám tu atletiku ráda. A když se navíc třeba objeví někdo šikovný, nedá mi to a chci s ním pracovat.
Je v dnešní době práce s mládeží složitější než v době, kdy jste jako trenérka začínala?
Ano, je to složitější. Dnešní děcka mají spoustu jiných zájmů, možností, chtějí všechno stihnout. Taková je doba. Já jim vždycky říkám, že pokud chtějí být jednou nejlepší, tak musí mít atletiku a sport celkově opravdu rádi. Třeba tak, jako kdysi já. Ale jak už jsem řekla, dnes je to složitější, často mladým chybí potřebná motivace.
Když jste slavila sedmdesátiny, pochvalovala jste si, že zatím neberete žádné prášky a k doktorovi chodíte pouze ve výjimečných případech. Nastala od té doby nějaká změna? Jak se cítíte?
Dobře. Naštěstí pořád platí to, co jsem říkala před pěti lety: jsem relativně v pořádku. Kdyby to takhle zůstalo i nadále, budu jenom ráda.
Jarmila KratochvílováNarodila se 26. ledna 1951 v Golčově Jeníkově. Běžkyně na krátkých a středních tratích se atletice začala věnovat až ve druhém ročníku gymnázia, kdy ji na stadion v Čáslavi přivedla kamarádka. Tam se také poprvé seznámila se svým trenérem Miroslavem Kváčem, s nímž spolupracovala celou kariéru. Je dvojnásobnou mistryní světa, čtyřnásobnou evropskou šampionkou v hale a už bezmála 43 let drží světový rekord v běhu na 800 metrů (1:53,28). |
Chodíte si ještě někdy zaběhat, sportujete pravidelně?
Abych řekla pravdu, tak se moc nehýbu. Vždycky si říkám, že se půjdu proběhnout, ale pak jdu raději umýt okna.
Však to je taky pohyb, ne?
Já si to taky myslím. Jak má člověk dům a zahradu, tak se pořád nějak mele. Vlastně si sednu jenom tehdy, když jsou nějaké sportovní přenosy v televizi.
Vzhledem k tomu, že za chvilku začne v Itálii zimní olympiáda, budete toho času stráveného u televize ve vašem případě zřejmě dost…
Máte pravdu, na olympiádu už se moc těším. To zase budou hodiny přenosů. Jsem ráda, že je to letos v Evropě, že se bude hrát a soutěžit v normálních časech.
Momentálně se v Novém Městě na Moravě koná Světový pohár v biatlonu, předpokládám, že ho také bedlivě sledujete?
Sleduju ho přímo na stadionu, je to jeden z mých nejhezčích dárků k narozeninám. Čtyři dny strávené na biatlonu. Paráda.
Říkáte, že není nad to vychutnat si atmosféru naživo?
Přesně tak. V televizi je to super, všechno vám podrobně ukážou, nic vám neuteče, důležité záběry zpomalí, zopakují… Ale zažít tu neuvěřitelnou atmosféru přímo, navíc, když je to tady u nás na Vysočině, v kraji, kde bydlím – tam prostě musíte být.
Pojďme se nicméně na chvilku věnovat atletice: váš světový rekord na 800 metrů bude mít letos už 43. „narozeniny“, jak dlouho myslíte, že ještě v historických tabulkách zůstane?
To netuším. Pořád sleduju, jak se některá z atletek snaží ho překonat, a říkám si: Jak je to jenom možné, že pořád drží? Vždyť ty holky mají veškeré podmínky, nejmodernější metody, boty, které běží skoro samy, světýlka u mantinelů, které je navádějí, kudy a jak běžet…
A stejně to není k ničemu...
Občas se u všech těch přenosů nervuju, ale nakonec si vždycky řeknu: Tak to vidíš, pořád ještě zůstává ten světový rekord tady u nás v Česku. (usmívá se)
Zrovna nedávno jsem si váš rekordní běh z Mnichova znovu pouštěla a jako mnohokrát předtím jsem si na konci pomyslela, že to vypadalo, jako byste si šla jen tak zaběhat před večeří…
(směje se) Jo, mohlo to tak působit. Původně jsem měla v Mnichově běžet dvoustovku, jenže ještě předtím v Praze mě chytla silná křeč a já trenérovi řekla, že nechci riskovat. Ale něco jsem odběhnout musela, tak jsem si vybrala osmistovku.
Bez nějakých plánů na vítězství?
To zase ne, já jsem vyhrát chtěla, ale nikdo se mnou na té trati nepočítal, nebylo to původně v plánu, proto jsem běžela bez nervů. A jelikož jsem měla opravdu hodně natrénováno, vznikl z toho nakonec rekordní čas.
Vaší největší soupeřkou v té době na trati 400 metrů byla Marita Kochová z tehdejší Německé demokratické republiky (NDR). Víte o ní něco? Co dělá, jak se má…?
Občas jsme v kontaktu přes WhatsApp. Píšeme si na Vánoce, na narozeniny. Žije v Rostocku, kde celý život trénovala, má dvě dcery a provozovala, nebo možná ještě provozuje, obchod se sportovním zbožím. Nějaké základní povědomí o sobě tedy máme, ovšem naživo jsme se neviděly spoustu let.
Každopádně se dá říct, že jste byly nejen soupeřky, ale i kamarádky?
Ona pro mě byla vždycky velkou motivací. Nikdy jsem ji neviděla trénovat, neznala jsem její přípravu, neměla jsem možnost si o jejich tréninku cokoliv přečíst, protože východní Němci si všechno pečlivě hlídali. Ovšem Marita byla úplně normální holka, pokaždé přišla, podala ruku, a to nebylo zrovna běžné. Jsem moc ráda, že o sobě pořád víme.
V minulosti se o Kochové ale psalo, že v NDR byla součástí řízeného dopingu. Mluvilo se o tom tehdy mezi závodníky, spekulovalo se na toto téma?
To se psalo a říkalo i o mě. Já jen vím, že východní Němci měli skvěle vypracovanou metodu tréninku, nejrůznější centra, do kterých si stahovali talentované děti i s rodiči, aby mohli být pořád spolu. Každopádně poté, co se Německo spojilo, všechny systémy se pobořily a už to nikdy tak nefungovalo.
Nicméně o řízeném dopingu se mluvilo jako o reálné záležitosti…
K tomu nemůžu nic říct, nikdy jsem to neviděla a nemám žádné důkazy, jen vím, že všichni byli neuvěřitelně disciplinovaní. Na mistrovství světa jsem třeba zažila, že když začalo pršet, my všichni jsme si někam zalezli a oni si vzali pláštěnky a šli makat. Nebo každý chodil, jak zrovna potřeboval, klidně i po trávě, a oni vždycky pěkně po cestičkách. Prostě za každých okolností disciplinovaní.
Vy už jste to zmínila, i o vás se mluvilo jako o té atletce, která rozhodně musela dopovat. Mrzely vás takové řeči?
Občas ano. Ale pak jsem si řekla, že ti, co to tvrdí a co o tom píšou, mě nikdy neviděli při tréninku. Neviděli, jak jsem dřela. Jenom od stolu napsali, že není možné, abych měla takové výsledky a časy, že jsem musela něco brát. Kolikrát jsem byla naštvaná, mrzelo mě to i kvůli mámě, která takové věci četla. Ani našim jsem totiž nikdy neříkala, jak moc jsem ve skutečnosti dřela, třeba pět hodin denně. Nechtěla jsem je tím zatěžovat.
A jak reagujete na řeči o vašem údajném dopingu dnes?
Mávnu nad tím rukou, nezajímají mě názory někoho, kdo nikdy pořádně nezvedl zadek z gauče.
Kdysi jste mi říkala, že vaším dopingem byly řízky, že nevydržíte ani den bez masa. To pořád platí?
Určitě. Sladké moc nemusím, ale bez masa nebo nějakého dobrého salámu si svůj každodenní život neumím představit.
Když už byla řeč o tom, jak sledujete nejrůznější sportovní přenosy, včetně olympiády, co říkáte na to, že ruští sportovci jsou z většiny top akcí kvůli válce na Ukrajině vyřazeni. Případně závodí pod neutrální vlajkou?
Občas je mi jich líto, protože vím, že výsledky nejsou zadarmo, že za nimi stojí spousta dřiny. Ale prostě taková je dnes situace. Ti sportovci za ni nemůžou, nebo můžou? Nevím, jak to v Rusku teď funguje. Každopádně to musí vzít tak, jak jsme to kdysi museli, ač neradi, vzít my, když nám komunisti řekli: Na olympiádu do Los Angeles nepojedete. Taky jsme z toho byli hotoví, naštvaní, ale nemohli jsme s tím nic dělat.
O tom, zda jste v kontaktu se svými soupeři, už jsme mluvili, ale já o vás vím, že se čas od času potkáváte na různých srazech i s kolegy z reprezentace…
To je pravda, potkáváme se celkem pravidelně s olympioniky, ale jednou za pět let taky pořádáme sraz atletů, kteří závodili na úplně prvním mistrovství světa v Helsinkách v roce 1983. Tehdy jsme získali 9 medailí, to je z dnešního pohledu skoro nepředstavitelné. Zatím poslední takové setkání se uskutečnilo v rámci 40. výročí. Potkali jsme se v Hustopečích, ve sklípku Jožky Šmukaře (dlouholetý profesionální zpěvák spolupracující především s cimbálovými a dechovými orchestry – pozn. red.). Přijeli skoro všichni, včetně Slováků. Byla to skvělá akce. Užili jsme si to.
Když už je řeč o užívání si. Máte nějaký recept na vitalitu i v důchodovém věku?
Především musí být člověk zdravý, o tom jsme už mluvili, to je to nejdůležitější. A hodně je to také o lidech, které máte kolem sebe. Ať už je to rodina nebo přátelé, kteří při vás stojí za všech okolností. No a poradila bych všem, aby se vykašlali na věci, které se kolem dějí a které stejně nemůžete změnit. Ano, je potřeba se nad některými zamyslet, ale netrápit se jimi.
