V parnu si přijít pro domácí limonádu, kterou vám navíc připraví profesionální hokejista? To musí být hned dvojnásobné osvěžení. Jedno takové čeká na zákazníky v Třebíči, konkrétně v Soukenické ulici u „Okýnka“.
„Celé je to vlastně projekt mojí manželky, která se chtěla realizovat také někde jinde než jenom doma u našich dětí,“ vysvětluje sedmadvacetiletý obránce prvoligové Horácké Slavie Petr Vodička. „Já jí následně trochu pomohl s přestavbou a tři nebo čtyři měsíce nazpátek jsme otevřeli. Je to takové občerstvovací okýnko, které se i jmenuje ‚Okýnko‘, a provozujeme ho hlavně pro radost,“ dodává.
Přímo naproti vašemu stánku je i hřiště, takže manželce se splnilo přání se vším všudy – podniká a zároveň má kam dát děti?
Manželka je šťastná, přesně tohle chtěla. A co se týká našich dětí, tak toho většího syna na hřiště klidně dát můžeme, už má svoji partičku kamarádů, takže bez problémů. Ten druhý je ale ještě moc malý, tak většinou bývá s manželkou uvnitř. Anebo se mnou, protože pokud nejsem zrovna na stadionu, jsem v „Okýnku“ taky.
Bylo řečeno, že s rekonstrukcí provozovny jste manželce pomáhal, znamená to, že jste manuálně zručný?
Až tak bych o sobě asi nemluvil, ale snažím se. Myslím, že takové ty běžné, základní věci si pořeším.
Tak hlavně že nemusíte kvůli každému zatloukání hřebíku volat odborníka...
To je pravda, to nemusím, hřebíky zvládám v pohodě. (usmívá se)
A co prý ještě zvládáte, je pečení. Některé sladké pečivo chystáte zákazníkům sám, to souhlasí?
Jasně, zvládnu upéct koláče, banánový chleba, ale třeba i tvarohovou buchtu. Receptů mám dost.
Péct vás učila maminka?
Kdepak, já sám. Život mě naučil.
A máte svoje pečivo i speciálně pojmenované?
Ne, to zase ne, prostě peču dobrou buchtu. To musí stačit.
Už jste podal přihlášku do televizní soutěže Peče celá země?
(směje se) Tak to bohužel až někdy v budoucnu, až se rozhodnu dělat něco jiného než hokej.
A na co ještě kromě vašeho pekařského umění byste zákazníky pozval?
Děláme výborné domácí limonády, a taky kafe umíme skvěle. Zrovna tak si někdo může dát párek v rohlíku nebo i jiné občerstvení. Jsme prostě taková ideální zastávka, když má někdo hlad, žízeň, chuť...
Třebíčský stadion zatím připomíná hromadu suti, Horácká Slavia je v azylu |
Jakou školu máte vystudovanou? Něco z gastronomie?
Ne, já mám všeobecné gymnázium. A pak jsem chtěl jít na vysokou, jenže jsem zjistil, že mě učení nebaví.
A co by z vás bývalo bylo?
Úplně prvotně jsem chtěl jít na veterinu, protože veterinář je i můj taťka. Ale na gymplu jsem pochopil, že chemie, fyzika ani matika nejsou moje hobby, tak jsem se přihlásil do Prahy na FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu – pozn. red.). Jenže zůstalo jen u přihlášení, pak už jsem tam nikdy nešel.
Byl tatínek zklamaný, že nepůjdete v jeho šlépějích?
Nic takového neříkal. Spíš chtěl, abych měl vysokou, protože to považuje za důležité pro život. Což třeba já ne. Takže ano, byl trošku zklamaný, ale už ho to asi pustilo.
Tak třeba mu bude stačit, když s Třebíčí budete hrát dost vysoko aspoň v tabulce první ligy?
(směje se) Třeba jo.
Mimochodem, jak se těšíte, nebo netěšíte na sezonu strávenou kvůli opravě stadionu dojížděním do Moravských Budějovic?
Prostě je to tak, jak to je, a musíme se s tím poprat. Zas tak zásadní rozdíl to podle mě ale nebude. Pořád je to relativně kousek, takže bychom měli sezonu zvládnout.
