Betonové bočnice kolem vchodu do MethodKy, rekonstruované městské administrativní budovy, teď zdobíte vzory a reliéfy. Můžete přiblížit, jakým způsobem je vytváříte?
Je to vlastně úplně jednoduché – prostě sekáme s kolegou do betonu. Je to technika, která byla ještě v šedesátých a 70. letech zcela běžná, protože architektura tehdy měla nějaký detail, povrch, strukturu. Potom to trochu zmizelo, tyhle věci nikoho moc nezajímaly. Až jsem si říkal, že jsem si vybral profesi, která je zcela zbytná. Před nějakými pěti šesti lety ale nastal obrovský společenský posun, kdy začalo lidem zase více záležet na tom, v jakém prostředí fungují, žijí. Já jsem navíc staromilec, rád oživuji staré technologie, kdy vám vlastně stačí jen ruce a hlava. A samozřejmě nářadí.
Jaké nářadí k sekání do betonu používáte?
Jedná se o kamenické sekáčky, uzpůsobené tvrdosti betonu, tedy odpovídající zhruba parametrům pro žulu. Poháněné jsou elektřinou, což umožňuje větší preciznost. Není to žádná těžká mechanizace, jako je třeba sbíječka. Ta by mohla povrch poškodit. Používáme ale i ruční kladiva – některé plochy si jimi ještě „dosekáváme“. Je to tedy kombinace stroje a ruční práce, každopádně obojí je vedeno lidskou rukou.
Josef Zlamal (42)Pracuje v rodinné firmě Studio Zlamal. Ta poskytuje komplexní servis v oblasti architektury, designu a marketingu. Pobočky má ve Šternberku a v Praze. Léta působil v zahraničí, například ve Švýcarsku. Jeho tvorba je zastoupena v mnoha privátních sbírkách v Německu, Francii, Dánsku, Švýcarsku, Číně i České republice. Inspiraci hledá autor často i v literatuře a filmu. Zabývá se i vytvářením sgrafit, reliéfů a dalších atmosférických a atypických prvků architektury. Například loni Josef Zlámal se Studiem Zlamal dokončili sgrafito na Mateřské škole Obloukové ve Šternberku. Kromě sgrafita tam vznikla i plastika na dveře z hliníku a mosazi, pískovaná skla a reliéfy v betonu a dřevě. |
Jak dlouho reliéf v betonu vydrží tak pěkný, jako je v současnosti?
Tuto otázku často kladou i sami architekti, pro mě tedy dost překvapivě. Protože v případě betonu je životnost v podstatě neomezená. V momentě, kdy z něj osekáme svrchní část, zbavíme jej vlastně té nejzranitelnější vrstvy. Uvnitř betonu je pak kamenivo, které samotné má právě největší pevnost a trvanlivost. Faktu, že se do betonového monolitu bude sekat, je uzpůsobeno také armování. Dílo se potom v závěru ještě hydrofobně uzavře, ale jde spíše o opatření kvůli čistotě nežli trvanlivosti.
Jaké vzory mohou lidé v betonových bočnicích vidět? Co představují?
Jsou to velké fragmenty písmen, které jsem dostal od města k dispozici. Pocházejí z písmen, na jejichž vzniku se podílel místní rodák Method Kaláb na jeho počest právě výzdoba budovy vzniká. Tím, že se na betonu jedná o opravdu monumentální měřítko, museli jsme z jednotlivých písmen vybrat pouze nějaký detail, vzor. Kdybychom tam „vybouchali“ celá písmena, nebylo by to ono. Tato písmena se potom ve formě sgrafita budou objevovat – volně se vznášející v prostoru i ve fasádě budovy. Doplní je ještě dobová karikatura, portrét Methoda Kalába. Na této fasádě bychom měli začít pracovat letos v květnu.
Jak často si města či soukromníci nechávají zdobit své stavby právě sgrafity, tedy motivy „vyškrabanými“ do omítky?
Moc často bohužel ne, ale jak jsem už zmínil, dost se to teď zlepšuje. Dokud totiž neměla společnost potřebu tyto věci vytvářet, nemůžete je dělat jen tak „do šuplíku“ a potom je vozit na ukázku po stavbách. Navíc je to atypická záležitost, takže běžní stavebníci ji v oblibě moc nemívají. Musíte tedy prostě sehnat někoho podobně poťouchlého, jako jste vy (smích). Někoho, kdo s vámi do toho půjde, bude mít o tyhle ručně dělané věci zájem a bude vám věřit. A ve chvíli, kdy začnou takové prvky do veřejného prostoru přibývat, už se budete mít o co opřít, čím se prokázat a může to vzbudit zájem dalších stavebníků.
Neobávají se majitelé budov zase právě té trvanlivosti? Přece jen vyškrabáváním se minerální omítka naruší… Nebude pak trpět klimatickými podmínkami, obzvláště tady, na Vysočině?
Když jsme se s kolegou dívali u vás po městě, tak tu máte břízolitových omítek se sgrafitem také poměrně dost. Myslím, že většina je stará nějakých padesát až šedesát let. A na rozdíl od současných fasád z nich nic neodpadává.
Na fasádě MethodKy vytvoříte sgrafito o velikosti zhruba osmdesáti metrů čtverečních. Jak bude vznikat?
Zatímco reliéf vysekávaný do betonu potřebuje celkem dost času, protože beton je opravdu velmi pevný materiál a vše vzniká postupně, tak v případě omítky, je-li dobrá příprava, máme za jeden den v pěti lidech hotovo. Je velká výhoda, že když na ni nastupujeme, není ještě „vytuhlá“. Pracuje se s ní tedy velice dobře. Ale je tam velký závazek – tah, který uděláte, se už nedá vzít zpět. Na omítce by to bylo hned vidět. Je tak třeba dávat velký pozor a celý tým kolegů musí být sehraný, aby se to nestalo.
Co obnáší zmíněná důkladná příprava na „ostrou“ akci?
Je to podobné, jako když baletka jde na jeviště, trénuje na to celý rok, a potom je za hodinu po všem. Sgrafito už máme nachystané, ale byla to mravenčí práce. Museli jsme si vše v poměru 1:1 rozkreslit, poté vzor vyděrovat matricí. V den, kdy dělníci udělají omítku, vzor překreslíme na omítku. A musí fakt vše dokonale sedět, jinak je to průšvih, tam není prostor pro improvizaci. Omítka se nedá zastavit, ten proces běží, nemůžete nikomu zavolat, aby přijel radši zítra. Máme zhruba 24 hodin na to, aby vše klaplo.
Je to jako s baletkou. Trénuje celý rok, a pak je za hodinu po všem. U sgrafita se tah nedá vzít zpět, tam není prostor pro improvizaci.
Jak vytváření sgrafita funguje v praxi? Jaké nástroje používáte?
Na vyškrabávání vzoru do omítky máme speciální „očka“, je to modelovací nářadí sochařského typu. Pracujeme ale někdy i s nástroji, které nejsou určeny k tomuto danému účelu, ale u nás tuto funkci mají. Mnohdy dost improvizujeme (smích). Je to ale každopádně ekvivalent toho, co lidé dříve běžně dělali. To znamená, že se prostě pracovalo rukama – nedělalo to žádné CNC nebo robot. A když to šlo před šedesáti lety, proč by to nemělo fungovat dnes, že?
Bude si dílo žádat postupem času nějakou údržbu, péči?
Fasáda zpravidla zůstává čistá. Kdyby tam přesto bylo nějaké znečištění, lze ji poměrně lehce opískovat restaurátorským strojem, což povrch manuálně nepoškodí. Ona je ta omítka navíc docela macek; je velmi těžká a na tloušťku má jeden a půl centimetru. Dnešní omítky přitom běžně mívají třeba jen tři čtyři milimetry.
Výzdoba fasády MethodKy vzdává hold Methodu Kalábovi, místnímu rodákovi, světově uznávanému typografovi, grafikovi, tiskaři. Znal jste tuto osobnost ještě před získáním zakázky ve Žďáře?
Přiznám se, že ne. Ale to je právě nejzajímavější na této naší kočovné profesi. My jsme vlastně něco jako cirkusáci, jezdíme za prací od města k městu. A člověk někam přijede, přečte si něco o tomto místě, poznává ho, dozví se vždy něco nového. Nefunguje to tak, že bychom měli jeden vzor, který točíme pořád dokola. Sgrafito, které ve Žďáře vznikne, tak bude patřit jen sem, ne do Brna nebo třeba do Ostravy. Zadavatel – město, firma či soukromník, může mít různé požadavky, rutina nám tím pádem rozhodně nehrozí.
Proč jste si zvolil právě tuto profesi? Máte ji v rodině?
Je to rodinná tradice, ale držet se jí nebyl úplně záměr. Že bych si jednoho dne řekl, že navážu na dědečka, který dělal šedesát let zpátky velká sgrafita do veřejného prostoru, tak to se nestalo. Spíš to tak nějak vyplynulo. Ačkoliv tento typ umění pak trochu vymizel, tak mě to neodradilo. Rád se věnuji věcem, co kdysi fungovaly, navíc na jednoduchých principech. A když se teď zájem o sgrafita vrací, můžeme konečně dělat fakt pěkné věci. Nedávno jsme dokončili třeba mateřskou školku ve Šternberku.
Na žďárské sgrafito se vrhnete v květnu. Kdy budou hotové reliéfy v betonových bočnicích, na nichž jste začal pracovat v polovině února?
Část práce už je hotová, ale na místo se budeme v horizontu týdnů ještě vracet, abychom se na vše podívali s odstupem a ještě ji doladili.
Žďár ozdobí sgrafita, street art i asfalt artŽďár má schválenou koncepci, která se snaží systematicky dostávat kvalitní umění do veřejného prostoru. „Většinou dané místo nějak kultivuje, humanizuje, dělá zajímavějším,“ míní starosta Martin Mrkos. Letos budou dvě akce – první je právě vznikající výzdoba MethodKy, druhá se chystá na jaro. V souvislosti se vznikem školních ulic, tedy omezení vjezdu aut v určité hodiny ke školám, se v Komenského ulici uskuteční takzvaný asfalt art. „To je v podstatě takový street art, ale maluje se na chodníky a silnice – v tomto případě to budou chodníky. Chceme barevně odlišit zóny, kudy se chodí, od míst, kudy mohou projíždět auta,“ popsal Mrkos s tím, že úkolu se zhostí děti pod odborným vedením výtvarníků. Veřejný prostor ve Žďáře oživí letos podle radnice také umělecké dílo od známého sochaře Jiřího Plieštika. Půjde o sochu svatého Prokopa na kašně u prokopského kostela. (ned) |
