Do zámecké Galerie Kinský se východočeský malíř, grafik i řezbář vrátil po pěti letech. Reprezentativnější místo už prý mít nikdy nebude, skutečně je v zámeckých komnatách cosi z Louvru, už jen při letmém pohledu z okna na úhledný park či v ideálním přirozeném světle v místnostech.
Prostředí je důležitý činitel, jak říkával Jan Werich, takže divák projde schodištěm kolem důstojných portrétů předků Kinských v životní velikosti, aby se z hlubin věků ocitl mezi velkými a barevnými plátny Pavla Matušky, jenž je mezi kreslícími humoristy a vůbec malíři úkazem z unikátních.
Jakostní anekdota, žánr podceňovaný, byť z nejtěžších, nemusí hynout s pointou, ale růst s vypravěčem. A dobrý humor už je věc vážná až filozofická, sám výtvarník říká, že jde o jiný druh smutku.
Mistr zkratky je jako japonský tvůrce haiku, jenž do dvou vět shrne věčnost. Humorista staré školy ji okomentuje, přes lupu nahlédne na detail absurdity bytí a přidá to hlavní: diagnózu. Tu českého údělu, tu lidské hlouposti, tu ekologie, tu nevyhnutelnosti konců.
Výstava UsmíváníPavel Matuška vystavuje „pravé, ručně malované obrazy, kresby a řezby“ od 6. července do 27. října v Galerii Kinský na kosteleckém zámku. Otevřeno je denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin, v říjnu pouze o víkendech. |
Nekřiklavá barevnost a propracovanost obrazů, na nichž si mnohde a nikoliv samoúčelně s lehkostí parodika pohrává se stylem Rembrandta, Vermeera či Leonarda da Vinciho, ladí i s jejich vlastními hrdiny.
Matuškovy figury nejsou na první pohled charakteristické tak jako třeba Renčínovi filozofující tuláci nebo Vyčítalovi vykulení pytláci s cigaretou na spodním retu, spíše jde o nosy a kníry z lidových betlémů, tváře maloměstských secesních Kondelíků či strýců z venkovských zápraží.
Takoví jsou také jeho poslanci, vlastenci, žvanilové převlékající kabáty i vojáci včetně Napoleona či třeba Rose z Titaniku. Bůh jako poslední ambulance má tvář dobráckého staříka od Svatoňovic jak z Čapkových povídek.
Škoda přesýpacího času
Přímočarost pláten, na nichž si notně rozostřený Beethoven nalívá „dnes už devátou“, běží Test neprůstřelných vest a Casanova míří k Vysokému MeeToo, střídají díla hluboká až s odpuštěním existenciální.
Ocenění z BalkánuPřed dvěma lety jeho obraz Tiše nasloucháme (ó my se máme) získal na 31. ročníku mezinárodní soutěže kresleného humoru a satiry v srbském Kruševacu Zlatou přilbu 2023. Nyní přišla Pavlu Matuškovi, klasikovi kresleného i malovaného humoru, trofej další. A opět z Balkánu. Na 19. mezinárodním Cartoon Festival Solin 2024 získal jeho obraz Nutkání k utkání Zvláštní cenu. „Víte, cartoon je nepřeložitelný výraz, to je vlastně čtvrtka, na kterou se kdysi výhradně kreslily fóry. My u nás stále říkáme karikatury – což je ale úplně něco jiného než kreslený (malovaný) humor. Já raději užívám termín výtvarný humor, což zahrnuje více výtvarných technik a technologií,“ podotýká osmdesátiletý výtvarník. Překvapilo ho, že chorvatské město Solin leží na pobřeží těsně vedle Splitu: „Skoro trochu jako Frýdek-Místek. Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Soutěž měla témata dvě, Řeku a druhé bylo volné. Porota vybírala z tisíce prací, které poslali autoři ze 62 zemí celého světa, a Matuškův obraz s názvem Nutkání k utkání zařadila nejprve mezi 50 finalistů a pak i ocenila. „Gratuluju, ale vůbec mě to nepřekvapilo – jste prostě skvělej a divil bych se, kdybyste nesbíral ceny. Přeju Vám jich v budoucnu bezpočet,“ poblahopřál autorovi semaforský šéf Jiří Suchý. |
Někde stačí neokoukatelná radost z požehnaného nápadu, byť sebečernějšího, jinde nabízí Pavel Matuška příběh až antické trvanlivosti. Nemohl jsem se odtrhnout od plátna, na němž odsouzenec v oprátce stojí na konci zdánlivě nekonečného padajícího domina a kat jej uklidňuje: Jen klid, už to jede.
Pocta Čechovovi: Tři sestry ve Višnovém sadu zobrazuje trio zubatých, které si o strom obsypaný prvními plody opřely kosy. Podobné je Dávno již tomu, kde se Gutfreundův ratibořický pomník změnil v hororový výjev duchů včetně koster Sultána a Tyrla.
Takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, Bůh i ďábel na sebe civí v příběhu Škoda přesýpacího času, oba tvůrci opoziční smlouvy čekají u kontejnerů a na Svozový den a v jiném obraze kvartet polistopadových prezidentů v parašutistické formaci klesá do české kotliny, kde je vyhlíží svatý Václav u muzea. Název? Kdo neskáče, není Čech!
Na politickou satiru by bylo pracných pláten škoda, pokud se zjančeného dneška Matuška dotkne, tak s přesahem vědoucího a posmutnělého pozorovatele. Stejného rodu, jakým bývali zmínění Werich a Renčín, dále Miroslav Horníček, Lasica a Satinský, Vodňanský a Skoumal či tvůrci Járy Cimrmana. S nimi má výtvarník společné i mýtů a legend zbavené nahlížení na (nejen) české dějiny.
Proto nechybí ani motiv z druhého nejparodovanějšího obrazu světa (i první je od da Vinciho a i ten v Kostelci visí za ohradníkem), stačí vzpomenout na Monty Python a jejich před papežem hájení číšníci a klokani. Matuškova Poslední večeře se týká sedmadvaceti českých pánů s katem Mydlářem. Na ní nezřízeně hodují odsouzení šlechtici a místo uprostřed patří smutnému vykonavateli rozsudku.
Humor nejsou žábry paryby, jakákoliv pitva jej umrtví a zbaví kouzla. Kdo má humor (bez přívlastků) jako životní úhel pohledu a chápe jej jako ono vančurovské „smáti se, tedy lépe věděti“, nechť se vypraví na kostelecký zámek. Uvidí i krásné řezby a portréty osobností od Elvise přes Jiřího Suchého a Picassa po Salvatora Dalího z poslední Matuškovy knihy Galerka – důvěrné portréty známých osobností.
Jedno vám garantuju: Usmívání vás rychle přejde, smát se totiž budete nahlas. Jako my. Mám na to svědky.
