„Dlouho jsem nosila protézu. Chodila jsem v dlouhých rukávech a snažila jsem se, aby si mojí ruky nikdo nevšímal. Nebyla jsem sama se sebou srovnaná. Koukala jsem spíš do země než před sebe,“ říká závodnice, která i přes hendikep dokončila nedělní elitní závod na 21. místě ve své kategorii a na začátku 14. stovky celkově.
Dnes o sobě mluví členka Spartaku Trutnov úplně jinak: „Kdybych se měla představit jedním slovem, řekla bych ‚jsem sportovec‘. To mě vystihuje nejvíc. Sport je se mnou celý život.“
Bolest je jen chvilková! Při slavném závodu Ironman v Hradci se Labe jen vařilo |
Petra vyrůstala v rodině, kde byl pohyb naprostou samozřejmostí. V zimě lyže nebo brusle, v létě kolo, turistika a dlouhé výšlapy.
„Naši nás vedli k tomu, že se jde ven. Nikdy jsme neseděli doma. Sport nebyl povinnost. Prostě patřil k životu. Nikdy mě nevychovávali jako někoho, kdo něco nemůže. Že mám jednu ruku, doma nikdo neřešil,“ líčí.
Právě tato věta se vine celým jejím životem. Před 11 lety ji kamarádka přemluvila, aby se jela podívat na Gladiator Race: „Přijely jsme na louku a všude byli lidé od bláta. Přelézali překážky, skákali do vody, lezli po lanech. A kamarádka mi říká: Petro, podívej. Tohle je přesně pro tebe. Vůbec jsem nevěděla, jestli to zvládnu. Ale přesně v tu chvíli jsem si řekla: Jo, to musím zkusit.“
 |
Nejdřív závodila, později pomáhala organizátorům. Když se dostala k triatlonu, čekala ji disciplína, ze které měla největší respekt – plavání.
„Začala jsem plavat až v jednačtyřiceti letech. Do té doby jsem vlastně neuměla plavat tak, jak je potřeba pro triatlon. První jsem nějak odplavala. Pak mi kamarádi řekli, že příště už musím uplavat celých 750 metrů. Tak jsem začala jezdit na tréninky. Učila jsem se úplně od nuly,“ vzpomíná.
Dodnes říká, že voda je disciplína, kde hendikep cítí nejvíc. Přesto právě plavání ukázalo její největší přednost, totiž že se nevzdává.
Můj režim vyžaduje až extrémní plánování, říká triatlonistka před závody Ironman |
V roce 2024 se postavila na start Ironmana 70. 3 Hradec Králové. „Největší respekt jsem měla z plavání. Hlavně z části proti proudu. Pořád jsem přemýšlela, jestli stihnu limit. Lidé na mostech na mě křičeli, povzbuzovali, ať plavu dál. To byla neuvěřitelná energie. V Hradci jsou fanoušci skoro všude. V centru města vás ženou dopředu každým metrem. To se nedá popsat. To člověk musí zažít.“
Lidé jí píšou, že kvůli ní začali sportovat. „Že šli na svůj první Gladiator Race. Že se přihlásili na triatlon. To je pro mě strašně silné. Dřív jsem se schovávala, dneska už ne. Přijala jsem sama sebe. A myslím, že právě tohle je moje největší vítězství.“
Petra Václavková není jediným hendikepovaným sportovcem, který se v neděli postavil na start královéhradeckého závodu. Ještě před elitními triatlety, kteří mají ostruhy z Havaje i mistrovství světa, se do Labe ponořil i borec, který se rozhodl splnit sportovní sen svému hendikepovanému blízkému. Na řece jej za obřího potlesku v nafukovací lodi táhl na laně za sebou, na devadesátikilometrovou cyklistickou část si za svůj speciál zapřáhl dvoukolový vozík.
