Romanťárna, ale i depka, říká o své nové divadelní hře režisérka Daniela Špinar

Jaké bylo pro vás vracet se do Hradce do Klicperova divadla? Měla jste od letošního zkoušení nějaká očekávání?
Soubor se trochu proměnil, ale takové to zralejší jádro tu zůstalo. Vždycky když se někam vracím a dělám tam poněkolikáté, je spolupráce lepší v tom, že už na sebe líp slyšíme. Zároveň každý projekt je specifický. Soubor se hodně omladil a energie je skvělá. Snad se nám podaří stvořit něco krásného.

Jaký je váš hradecký Portrét dámy?
Hra je opravdu těžká, vyžaduje od herců velké soustředění a obsahuje hlubokou psychologii. Navíc forma je poměrně stylizovaná, ale zároveň s realistickými dialogy. Příběh i dialogy jsou pro herce opravdu výzvou. Snad se skrze tenhle silný příběh dotkneme srdcí diváků.

Četla jsem, že jste Portrét dámy původně zamýšlela pro Stavovské divadlo, ale nerealizovalo se to. Jak vznikl nápad udělat to v Hradci?
Ano, napsala jsem to za covidu a plánovala zpracovat jako svoji poslední inscenaci v Národním. Ale nakonec to dopadlo jinak. Myslím, že do Hradce se to skvěle hodí. A hlavně jsem to mohla dobře obsadit. Když teď o tom přemýšlím, mám pocit, že Stavovské by bylo na můj koncept asi moc velké. První půlka je zábavná, víc odlehčená, hravá a ta druhá se pak trochu táhne do barokního obrazu. Ženy v tom určitě najdou hodně osobních témat.

5 fotografií

Tématem inscenace jsou závislé vztahy, manipulace a osobní svoboda, ale je tam i několik milostných linek. Vy sama jste zmínila, že to má být hlavně pro ženy. Které téma může mezi diváky rezonovat nejvíc?
Portrét dámy je příběh, který má opravdu široký záběr – i v čase, diváci uvidí veliký vývoj a veliké skoky. V příběhu mě fascinují dvě roviny. První je téma manipulace. To, jak se člověk dostane do situace, kdy je ve vztahu v takové nesvobodě, beznaději, že z toho nemůže ven. Což se může stát úplně každému.

A druhá rovina?
Druhá je experiment na ženě, která je spontánní, svobodná a která je z úplně jiné kultury přenesena do upjaté Británie a Itálie. Nečekaně zdědí peníze a zbohatne tak, že už nikdy nemusí pracovat ani se vdávat. Může být svobodná. A ona udělá spoustu chyb. Je to experiment, co s člověkem může udělat bohatství. A co to dělá s okolní společností. Je to ale i lovestory, trochu netradiční, protože Isabel má celoživotní lásku – svého vzdáleného bratrance, s kterým nemůže nic mít kvůli společenským konvencím. Celkově je to docela romanťárna, ale zároveň trochu „depka“. Jmenuje se to Portrét dámy – takže to je i sonda nebo takový portrét jednoho ženského osudu, který je v mnohém univerzální.

A pak je tam i linka vztahu mezi Isabel a jejím manželem…
Téma manipulace ve vztazích mě nesmírně fascinuje. Celoživotně. V době, když jsem adaptaci psala, to bylo něco, co jsem sama prožívala. Byla jsem ve vztahu, který se podobal vztahu Isabel s jejím manželem Osmondem. Když došlo k fyzickému útoku, utekla jsem. Myslím, že se v tom spousta lidí může najít. První půlka je vlastně o tom, „když ptáčka lapají…“, a druhá část, jak je těžké takový toxický a násilný vztah opustit. Člověk, který vás manipuluje, vás postupně úplně zbaví osobní svobody, radosti ze života.

Já jsem si nedávno uvědomila, že závislé vztahy nebo narcismus, jsou relativně nové pojmy, o kterých se teprve začalo více mluvit. Můžeme v Portrétu dámy proces manipulace sledovat – vytrvalou práci na tom, jak rozbíjí manžel sebevědomí Isabel, přesvědčení, že nic, co udělá nebude dobře, že dobře to udělá jen on...
Ale zároveň to, co dělá, dělá ve jménu lásky a opravdu tomu třeba i věří. Takové setkání se sociopatem: jak je strašně lehké skočit někomu takovému na lep a jak je potom těžké se z toho vztahu dostat pryč. A potom v tom hraje ještě roli Pansy – Osmondova dcera. To je takový zásadní faktor. I když je pro Isabel nevlastní, to, že s ní vytváří nějaká pouta a taky pocit, toho člověka chcete zachránit. To je ta prvotní motivace. Ale ty „červené praporky“ tam svítí vlastně už od začátku.

Obsadila jste do hlavní mužské role Tomáše Kobra, se kterým jste pracovala už dříve. Bylo to hlavně proto?
Je velké štěstí, že Tomáš akorát nastoupil do angažmá. On je opravdu mimořádně talentovaný. Věděla jsem, že když tam tenhle „pilíř“ bude, bude to fungovat. Tuhle postavu, která sice není titulní, ale je to ten, který všechno upeče a pojí, musí hrát hodně inteligentní a zároveň citlivý herec.

V posledních čtyřech letech procházíte tranzicí. Když jsem se přitom dívala, co jste kdy režírovala, tak se jeví, že jste se vždy orientovala na velké ženské postavy. Považujete se za režisérku ženských témat?
Ano. Logicky – celý život jsem to dělala. Já tomu tématu asi nejlíp rozumím, i když nejsem v kategorii „biologická žena“, ale ženskému světu rozumím mentálně. Přijde mi, že ženské hrdinky jsou pro divadlo zajímavější. Ženy dokážou obecně mnohem lépe pracovat se svými emocemi. Říká se často, že ženy jsou emotivní ve smyslu hysterické, ale myslím, že ženy jsou spíš mnohem schopnější emotivně procházet životem a rozumět svým emocím než muži. Mužské postavy jsou většinou těmi hybateli děje, ale není tam ta emocionalita výrazná tak jako u žen.

Cítíte se být feministkou, nebo vás prostě zajímá téma ženského postavení? Máte pocit, že se vás to týká víc než předtím?
Moje postavení je strašně unikátní, protože vidím trochu na oba dva břehy a vždycky to tak budu mít. Jsem specifická bytost v rámci genderu, takže mám velký nadhled, nepatřím úplně mezi ženy ani mezi muže. Ale přes čtyřicet let jsem fungovala ve společnosti jako muž. Určité věci jsou pro muže ve světě lehčí. Teď zas pociťuju svět jako žena. Řekla bych, že jsem feministka, pokud se definuje feminismus jako rovnocennost, rovnoprávnost, ale určitě nemám ráda „toxické“ feministky, které to přestřelují do roviny, že ženy jsou víc než muži.

Možná to souvisí s tím, že je potřeba ten balanc ještě pořád vyrovnávat, protože pořád žijeme v patriarchálním systému. A ten vytvořili muži, ženy se do něj musely vejít. Pro muže je zase nové, že se ženy dostávají víc do veřejného prostoru. Přitom biologicky, třeba ve schopnosti přežití nebo emocí, je žena vlastně vybavena mnohem lépe než muž. Už jenom proto, že rodí, snáší mnohem lépe bolest, je mnohem odolnější než muži. Musela si vybudovat vnitřní inteligenci, jak přežít, když muž je silnější tvor fyzicky...

Kdybych to shrnula, narodila jsem se s ženským mozkem, ale s mužským tělem, ale vždycky jsem byla ženou a rozuměla jsem vždycky nejlíp ženám a taky se nejlíp cítila mezi ženami a obdivovala je. A i když jsem si teďka společensky pohoršila svojí tranzicí, vše je, jak má být. Nejenže jsem takhle správně, ale konečně v prostředí, kterému lépe rozumím. Tím neříkám, že nemám muže ráda. Mám je strašně ráda, ale příběhů žen nebo těch, kde je hlavní postava žena, není ještě tolik. Není to 50 na 50.

Takže ano, samozřejmě instinktivně chodím do těch vod a vyprávím příběhy žen. Stejně i do divadla obecně chodí víc ženy, což je škoda, protože s divadlem je to jako s terapií. Tím, že se muži v daleko větší míře vyhýbají terapiím než ženy, odkazují na to, že ženy s emocí umí lépe pracovat, protože se prostě zabývají i samy sebou víc než muži. Zároveň je to pro muže těžké, protože existují předsudky, že nemají být tolik emocionální. Takže mě baví zkoumat gender jako takový. Líbí se mi, že muži bez žen a ženy bez mužů nemůžou být, nemůžou ani přežít.

Portrét dámy v Klicperově divadle

Jak s tématem postavení žen pracujete v inscenaci Portrét dámy?
Je to dobový román, ale inscenace vychází z moderní psychologie, není „zaprášená“, bez nánosu dobových konvencí. V té době to žena měla komplikované. My jsme třeba zkoumali, jestli si žena v té době mohla založit účet v bance. Byla společensky zcela závislá na manželovi. Protože ženy v tu dobu nemohly pracovat. To je strašně zásadní. Ale to všechno jsem z románu v dramatizaci eliminovala a nechala jsem jen to, co je současné. Něčím je v tom příběhu úplně moderní přemýšlení o vztazích, kdy žena už má právně stejné možnosti jako muž, což bylo předtím úplně nemyslitelné.

Takže nemáme očekávat „dobovku“?
Vizuálně je to trochu retro, hraje tam současná hudba. Kostýmy i scéna jsou moderní. Naše Isabel žije v dnešním světě.

O své vlastní proměně jste napsala knížku Zápisky z tranzice, která popisuje celý proces, kterým jste procházela...
Ano, zachytila jsem tam tříleté nejbouřlivější období tranzice. Tam sebe zkoumám i z hlediska rolí a společenských nánosů. A nešetřím sebe ani společnost. Hledám odpověď na otázku Co je to žena? A zatím ji neznám. Ale to je asi v pořádku.

Myslíte, že pro vás, když se pohybujete v divadle, byla ta proměna jednodušší, protože to prostředí je víc otevřené?
České divadlo je mimořádně konzervativní a vůbec s ničím takovým ještě nepřišlo do styku. Když se podíváme jenom na lidi s jinou sexuální orientací, tak i ti to musí do jisté míry pořád trochu skrývat a tvářit se, že jsou hetero, protože mají třeba pocit, že by nedostávali práci a bylo s nimi zacházeno jinak. A i když tady jsou někteří režiséři, kteří jsou z LGBT+ komunity, tak se k tomu strašně málo v dramaturgickém programu, který dělají, hlásí. A to je strašná škoda, protože i v tom je unikátnost toho konkrétního jedince, ta zkušenost. Takže jsem byla trochu překvapená z toho nepochopení a z toho šoku.

Na druhou stranu všichni lidé – hlavně umělci – jsou strašně empatičtí na abstraktní věci. Ale pak, když je to je vedle nich, jsou to prostě jenom lidi a najednou nejsou schopni si s tím úplně poradit. Samozřejmě jim to nevyčítám, ale myslím si, že naše divadelní kultura by mohla být v tomhle trošičku pestřejší.

Jaký máte pocit, když se pak těmto tématům věnujete v oblastním divadle?
Je to paradoxně větší obava a zároveň odpovědnost. „Oblast“ totiž dokáže mnohem víc ovlivnit vkus a myšlení lidí než Praha, kde je to „nasekané“. Je tam všeho hrozně moc na výběr. Ale tady většinou lidé nemají jinou šanci setkat se s různými typy divadla, pokud tedy nejsou fanoušci a někam nejezdí... Mám specifický styl režie a témata si vybírám většinou hluboká.

Co vás čeká dál?
Budu zkoušet s Tomášem Kobrem a s Michalem Kernem Chlípnice ve Venuši ve Švehlovce, román o polských trans-gayích v osmdesátkách. Bude to jízda!