„Původní profesí jsem učitelka, a když jsem nabídku na kostelnici přijala, vůbec jsem nevěděla, co mě bude čekat. Neznala jsem ani diecézi, protože pocházím ze středních Čech, a tak mi nabídl, že mě po ní provede. Bral mě s sebou na různá poutní místa a jako doprovod i na biřmování, což vůbec nemusel. V té době pro mě bylo hodně důležité, že mi umožnil diecézi poznat,“ vzpomíná Milada Fejtková.
Vystoupala jste s ním při Svatovavřinecké pouti i na Sněžku?
Na to velice ráda vzpomínám. I s jeho týmem jsme šli z Luční boudy na vrchol a po cestě si povídali.
Jak na něj vzpomínáte?
Byl velice činorodý a přátelský, otevřený lidem. V tom navázal na pana arcibiskupa Otčenáška. Také byl velmi vzdělaný a mohlo se s ním mluvit úplně o všem, přitom byl skromný a naslouchal. V době adventu pořádal na biskupství setkání s různými partnery – s městem, nemocnicí, univerzitou… Jeho otevřenost mu pomáhala navazovat přátelské vztahy. Rád se procházel po městě a bavil s lidmi.
Zemřel Dominik Duka. Kardinálovi a spoluvězni Václava Havla bylo 82 let |
Jaký byl, když se připravoval na bohoslužbu v katedrále?
Když přišel, se všemi se pozdravil, usmál se na ně a navodil atmosféru klidu a pohody. Už první vstup do sakristie něco značí a každá liturgie má svůj ráz – postní je taková usebranější, na svátky slavnostnější. Když je vše hezky připravené, přenáší se atmosféra i na lidi. A hodně dělá také hudba.
Měl ji rád?
Velice. Měl velké nároky na katedrální sbor a chtěl, aby hudba byla úměrná liturgii. Chtěl, aby se stále nacvičovalo něco nového a spolupracovalo s orchestry. Jaká bude hudba, bylo domluveno před každou důležitou mší
Měl požadavky na výzdobu?
To nechával na nás, ale za jeho působení v Hradci se v katedrále dělaly velké opravy, výmalba, doplňovaly se erby v presbytáři. Kvůli tomu vzniklo vysoké lešení, na kterém měl obavy i restaurátor. Když bylo hotovo, pan tehdy ještě biskup vylezl nahoru, aby práci zkontroloval. To nebylo vůbec jednoduché a nečekali jsme, že si troufne. Byl to sportovní výkon.
Jste jedna z mála lidí, kteří mají od katedrály klíče, chtěl ji někdy otevřít pro sebe?
Když mu přijela návštěva, první, kam ji vedl, bylo do katedrály. Odemykat třeba o půl osmé večer nebylo nic mimořádného.
Co jste cítila, když byl povolán do Prahy?
Bylo nám smutno. Když odcházel, říkala jsem mu, že pocházím z pražské arcidiecéze a že vlastně jde ke mně domů. Tehdy to pro mě byl silný okamžik, ale hezké bylo, že tím naše přátelství neskončilo. Spíš se dál prohlubovalo. Když navštěvoval Hradec, neopomněl zajít na děkanství a setkali jsme se. Jednou jsem v dušičkové době šla na pouchovský hřbitov k hrobce kanovníků katedrální kapituly a náhodou ho tam potkala. On tam má maminku. Hned se ke mně hlásil, ukazoval mi, kde jsou významné osobnosti, které byly pro jeho život důležité. Pak ho napadlo, že mě vezme s sebou na večeři s rodinou. To mě zaskočilo, protože to bylo celkem důvěrné setkání. Ale souhlasila jsem.
Kdy jste ho viděla naposledy?
V srpnu v Praze, kam nás poslední tři roky pravidelně zval u příležitosti svátku sv. Dominika. Říkali jsme si, že už je to taková tradice, a teď mi dochází, že to bylo naposledy. Ale vzpomínám si ještě na předchozí setkání, to bylo 26. září 2023, kdy sem přijel na mši svatou k 25. výročí svého biskupského svěcení. Tehdy jsem měla zrovna šedesátiny. Byla to krásná slavnostní mše. Po bohoslužbě mám vždy hromadu práce, abych kostel uklidila, ale on mi tehdy řekl, abych to tu jen zamkla a ať jdu s ním na pohoštění. Všichni mu tam blahopřáli a on najednou přede všemi řekl, že chce popřát on mně. To jsem absolutně nečekala, že zaznamená mé výročí. Navíc to bylo v takovém fóru, kdy všechno najednou ztichlo a on se obrátil na mě. Vždyť já nejsem nikdo významný, jen kostelnice. Věnoval mi knihu o Pražském arcibiskupství i s věnováním. To pro mě hodně znamenalo. Bylo to krásné a nečekané.
Měl povahu bojovníka, občas budil rozruch, řekl Graubner o Dukovi |
Co jste si myslela, když se o něm psalo negativně?
To mě velmi bolelo. Dovedu se vžít do jeho situace, že to myslel dobře a někdy to třeba bylo špatně pochopené. Setkala jsem se s tím i teď po jeho úmrtí, že se na něj vytahovaly špíny. Každý by se ale měl podívat nejdřív na sebe. On říkal: Žiju s nimi na Hradě, musím s nimi nějak vycházet.
Bavili jste se o tom při vašich setkáních?
Někdy na to přišla řeč, ale občas je lepší se takovým tématům vyhnout a hledat spíš to, co nás spojuje. On však byl otevřený a dokázal o tom mluvit. Samozřejmě, že se mi třeba nelíbilo vše, co někde řekl, ale nemyslím, že chtěl někomu uškodit. Měl takovou povahu, byl houževnatý, energický, ale také konzervativní. Dnes je možná doba trochu jiná, ale já si ho moc vážím.
