„Prvotní myšlenka přišla, když moje starší sestra začala kreslit v Procreate pro sebe, tak mě to lákalo čím dál víc. První kresbu jsem vytvořila hned po Vánocích v roce 2024, když jsem dostala tužku k tabletu,“ popsala Fichtnerová, která se narodila předčasně a je odkázána na invalidní vozík.
První ilustrací byla liška s Malým princem na planetce, šlo o součást přání k novému roku. Na papíru umělkyni kvůli handicapu dělaly potíže přesné tahy. Digitální prostředí jí však umožnilo chyby opravit.
Sekora říkal, že mám talent, vzpomíná liberecký malíř a světoběžník |
„Zkoušela jsem kreslit na papír, ale tím, že mám handicap, tak to vypadalo, jako když kreslí dítě, což se mi nelíbilo. A v digitální ilustraci se to dá různě poupravit, aby nebyl tolik vidět třes ruky a nedostatky, které jsou vidět na normální ilustraci,“ podotkla žena, které kreslení dává určitou svobodu.
„Můžu do toho promítnout i svoje myšlenky, svůj příběh a nacházím v něm i klid, když mi třeba zrovna není úplně nejlíp,“ vysvětlila. Jedna z jejích kreseb vyobrazuje oko, které pláče. „Zrovna v tu dobu jsem to potřebovala nějak vyventilovat.“
Za jednu ze svých nejpovedenějších kreseb považuje portrét těžce handicapovaného kamaráda z lázní a také loňský portrét kamarádčina pejska. „Na to jsem velice pyšná, protože si myslím, že to byla jedna z kreseb, která se mi fakt povedla,“ pověděla Fichtnerová, kterou minulý rok potkala i těžká životní událost.
Zesnulý kamarád je múzou na její cestě
„Zabil se mi můj nejlepší kamarád a já to potřebovala v sobě nějak zpracovat. Nakreslila jsem jeho portrét. V tom období mi to pomáhalo hodně. A tím obdobím procházím až doteď, takže i teď mi to pomáhá.“
Právě on je hnacím motorem na její cestě. „Když si vybral tuhle cestu, tak já teď nemusím, ale chci fungovat za nás oba, aby viděl, že se dá jít i tou jinou cestou. Protože já věřím, že na nás někde kouká a že vidí, co se tady děje,“ připomněla.
Zpočátku pro ni nebylo vůbec jednoduché obrázky veřejně publikovat. „Měla jsem problém je sdílet, protože jsou v nich i moje pocity, ale teď už je to lepší. Samozřejmě jsou nějaké ilustrace, které si nechám pro sebe nebo je kreslím jenom pro blízké. Ale víceméně to, co nakreslím, tak sdílím potom na sociálních sítích,“ poznamenala.
Přes šikanu až k hvězdné kariéře, žena s hendikepem učí ženy líčit se |
Fichtnerová už nepřemýšlí jen nad jednotlivými ilustracemi. Pod značkou Grafika od Veverky vytváří vlastní nálepky a buduje komunitu na sociálních sítích. S rozvojem značky jí pomáhá koučka Dita Pospíšilová Dvořáková z nadačního fondu Melodio.
„Díky Melodiu jsem poznala fajn parťáka Lukáše Uhlíře, majitele Charlie Lounge. A díky rodině mám zázemí, jaké mám, bez toho by nebylo nic,“ pověděla.
„Tím, že nestuduji, tak tvoření je moje hlavní náplň dne. Když se mě někdo zeptá, co tak přes den děláš, tak jako první odpovím, že většinou kreslím. Anebo se věnuji právě vzdělání v grafice a teď i nově v AI, kde dokončuji kurz,“ vysvětlila. Za sebou má třeba rekvalifikaci přes Českou asociaci paraplegiků.
Inspiruje se od ostatních umělců
Svůj styl kresby považuje za specifický oproti jiným umělcům na sociálních sítích. Inspirací jí je třeba instagramový profil @fox_with_dogs. „Můj styl je jedinečný, protože i když se třeba snažím podle něčeho jít, tak pak z toho vznikne úplně jiná věc. A kolikrát mě to samotnou překvapí.“
Inspiraci hledá i na Pinterestu nebo na internetu. Pak si nakreslí podle fotky hrubou skicu, udělá kontury, připraví si paletu barev, aby k sobě ladily. A následně začne kreslit.
„Většinou mi to trvá nakreslit třeba i celý den, záleží, jak je ilustrace složitá. Když je to samozřejmě něco jednoduššího, tak to trvá třeba dvě hodiny.“
Podle Fichtnerové se její tvorba odvíjí i od toho, v jakém období života se zrovna nachází. Někdy jsou její obrázky veselejší, jindy pochmurnější. Svěřila se, že mívá i období, kdy se jí kreslit nechce. Bývá to především v podzimních měsících.
Kristián po nehodě skončil v kómatu, rodina shání peníze na další účinné terapie |
„To se většinou zhorší i můj psychický stav tím, jak je venku ošklivo. A to mě většinou nebaví vůbec nic, ale vždycky se k tomu svým způsobem snažím dokopat a kreslit, abych jenom neseděla doma a nepřemýšlela nad různými věcmi.“
Řídí se citátem, že svět patří těm, kteří se nevzdávají. „V realitě zní trošku jinak. Je to svět, který patří těm, co se nepo...u. Kdysi to v jednom cestovatelském seriálu Trabantem do posledního dechu prohlásil jeden vozíčkář. A od té doby se tím snažím řídit,“ upřesnila.
„Do budoucna bych chtěla znalosti propojit a mít třeba e-shop s obrázky a nálepkami, aby část výtěžku z těch ilustrací šla na dobrou věc. Třeba na pejsky nebo na handicapované, kteří jsou na tom ještě hůř než já. Nebo na různé dobročinné projekty, jako je třeba Nepanikař, které pomáhají lidem,“ nastínila.
Umělec namaloval nohama stovky obrazů. Nyní je ukazuje na výstavě |
Přestože svou cestu teprve začíná, má jasný cíl. Příští rok by ráda uspořádala první výstavu v některé z libereckých kaváren. Už teď připravuje sérii ilustrací pod názvem Barvy na duši nejen vozíčkáře aneb Každý jsme nadaný.
Jejím snem v tvorbě je být ilustrátorkou a grafičkou. „V životě bych chtěla mít partnera a rodinu. A hlavně být zdravá a v pohodě,“ přeje si.
