„Fotil jsem tehdy všechny demonstrace, které předcházely revoluci. Palachův týden, 21. srpen 1988... Ale hlavně pád Berlínské zdi. Ta byla ten největší symbol socialismu. Když padla Berlínská zeď, bylo jasné, že to brzy bude pokračovat i do dalších zemí,“ vzpomíná dnes jedenašedesátiletý Šibík na moment, kdy si uvědomil, že k revoluci může dojít i v Československu.
Do ulic Prahy vyrazil z vlastní iniciativy, neboť focení demonstrací bylo ilegální a fotografie se nemohly nikde publikovat.
„Začaly se používat až po revoluci, do té doby bylo nemyslitelné, že by v nějakém mediu vycházely fotky z demonstrací,“ vysvětluje Šibík, který během pořizování snímků riskoval.
„Některé demonstrace byly ostřejší, například Palachův týden. Policie byla dost brutální a snažila se všemožně demonstracím zabránit. Používali vodní děla, slzný plyn, pendrek. Nelíbilo se jim, když to někdo fotografoval. Já měl ale štěstí a nikdy mě nezmlátili a nic mi nesebrali.“
Největší strach měl o svůj tehdejší fotoaparát. „Měl jsem malou Leicu M4-P, která byla moje vlastní a na kterou jsem šetřil několik let. Koupil jsem ji tehdy z druhé ruky. Představa, že bych o ni přišel, by znamenalo mnoho let šetřit.“
Na několika snímcích zachytil i budoucího prezidenta Václava Havla, se kterým se potkal i po revoluci. „Jedna fotka, která tady není, se mu hrozně líbila a požádal mě o ni. Když jsem ho pak jednou u něj doma fotil, tak mě potěšilo, že ji měl v obývacím pokoji. To bylo pro mě hodně osobní.“
V ohrožení života
Focení revoluce a předcházejících demonstrací Šibíkovi nakonec ukázalo směr, kterým se chce profesně vydat. „Svým způsobem tyto události fotografuji dodnes,“ míní fotograf, který zažil i řadu situací, kdy byl skutečně v ohrožení života.
„Když fotíte tyto události, musíte počítat s tím, že se tam střílí a létají rakety. Velmi drsné to bylo při první čečenské válce, v Groznym, kde bombardovali prezidentský palác, ze kterého jsem se musel dostat, v Libérii, kde byli zfetovaní výrostci, kteří terorizovali obyvatelstvo a měli po kapsách granáty... Těch míst, kde se mohlo něco stát, bylo hodně.“
Výstava Revoluce 1989 je k vidění do 31. prosince letošního roku. Jde zároveň o vůbec poslední expozici v Malé výstavní síni naproti radnici.
„V roce 2018 jsem avizoval, že tyto prostory jsou pouze dočasné. Proti předpokladům nakonec síňku nepřestěhujeme do Liebiegova paláce, ale do Kulturně kreativního centra Linserka, které otevřeme napřesrok na podzim,“ vysvětluje náměstek primátora Ivan Langr.
