Kdy jste vyrobil svou první lampičku?
Začal jsem s tím asi před rokem. Na internetu jsem narazil na jednu žárovku, která se mi moc líbila. Sice jsem ještě nevěděl co a jak, ale stejně jsem rovnou koupil dvě a zkusil jsem to.
Co vás motivuje? Proč jste si zvolil, že toto bude váš koníček?
Nikdy jsem nedělal věci jako ostatní. Vždy jsem měl potřebu si všechno dělat podle svého. Rodiče i kamarádi mi říkali, ať dělám nábytek, že se s tím uživím lépe. Mě to ale tolik nebaví a spíš chci dělat něco, u čeho se lidé zastaví. Kdybych na trzích vystavil dřevěnou komodu, tak se třeba pár lidí podívá, ale není to nic speciálního. Líbí se mi, že dávám druhý život kořenům, které by jinak v lese shnily. A je to zároveň něco, co tady po mně zůstane. Lampičky budou lidem doma roky svítit. A mám radost, když se to lidem líbí. Kolikrát vidí na trzích mé výrobky a říkají, že ta naše generace ještě není tak ztracená.
 |
Takže lidi překvapí, že v devatenácti letech děláte takové designové výrobky?
Je to tak. Nějaká paní mi tuhle na festivalu ve Fabrice (kulturní centrum Fabrika 1861 v Semilech – pozn. red.) říkala: „Můžu vás obejmout? “ Měla z toho radost a líbilo se jí to. Lidé říkají, že ti mladí jsou pořád jen na mobilu a počítači. Já říkám, že my stíháme všechno, i lampičky.
A co na váš koníček říkají kamarádi?
Většinou se jim to líbí a často dostávám pozitivní zpětnou vazbu. U některých kamarádů nebo i dalších lidí se ale možná projevuje i nějaká závist. Tak to je ale asi u všeho. Ale většina mě v tom podporuje.
I rodina vás podporuje?
Rodina samozřejmě taky. Ale ze začátku mi táta říkal: „Co to sem taháš za kořeny? Však je to shnilé, z toho nic udělat nepůjde. “ Já jsem mu řekl, že z toho určitě něco udělám. Tak jsem udělal.
Měl jste na začátku nějakou inspiraci?
Když jsem si z internetu objednával ty první žárovky, tak jsem si vzpomněl na nějaké video, kde do kusu trámu našroubovali žárovku. To byl i můj první pokus. Postupem času jsem si ale říkal, že to je o ničem. U trámu jde totiž stále o pravidelný tvar, a proto se mi líbily spíš nepravidelné kořeny. Jsou lidé, kteří dělají něco podobného, ale přijde mi, že každý má svůj vlastní styl. Já to dělám hodně hrubé. Snažím se tomu zanechat přírodní vzhled. Samozřejmě to opracuji, natřu a očistím, ale snažím se to moc nebrousit.
Řemeslníci zaplnili semilskou Fabriku. Zachraňovaný areál chce být kulturní špičkou |
Na techniku jste si tedy přišel spíš metodou pokus-omyl?
Před nástavbovým studiem jsem byl na truhlářské škole, kde jsem se naučil pracovat s nářadím a na strojích. Takže už jsem zhruba věděl co a jak. Ale na ty způsoby, jak udělat finální podobu lampičky, jsem si přišel sám. To vždy chtělo nějaký nápad. Případně jsem se poradil s tátou, ten je taky koumák a s ledasčím si poradí. Teď už dělám to, co mám ověřené, že funguje. Něco je ale pořád i pokus-omyl, někdy to nevyjde, někdy to vyjde.
A co ovlivní, že to někdy nevyjde?
Záleží, co mám zrovna za dřevo. Někdy se jeví úplně v pohodě, začnu s ním pracovat a najednou praskne. A jelikož to je patvar, tak se to špatně lepí zpět k sobě a kolikrát je lepší dát od toho ruce pryč.
Kde vlastně sháníte dřevo na lampičky?
Třeba když jdu na procházku, tak místo po výhledech koukám po kořenech a pařezech. Pak, když nějaký objevím, se tam vrátím, mám malou aku pilku, kterou si dřevo případně odříznu. Když si ho převezu, tak ho musím nechat proschnout, než s tím začnu něco dělat, vlhkost v něm nesmí být.
Doba dřevěná je pořád, tvrdí Martin Patřičný. Bez dřeva bídně zhyneme |
Jak na vás koukají třeba cizí lidé, když vás vidí odcházet z lesa s kořenem v ruce?
Je to docela sranda, jsou různé pohledy. Byl jsem na trzích v Českém Dubu a nějaká paní mi říkala, že má fotku z Riegrovy stezky, jak si někdo nese kořen. A já jsem si vzpomněl, že vlastně tenkrát mě tam někdo fotil. To jsem nesl fakt ohromný kořen, který byl zaklíněný u Jizery mezi větvemi. Paní tu fotku ale nemohla zrovna najít, ale říkal jsem si, že by byla velká náhoda, kdyby tam šel nějaký další magor s kořenem. Jindy potkám lidi, kteří se mě ptají, jestli si mohou pařez potěžkat nebo jestli to mám do akvária. Snažím se ale do lesa chodit v čase, kdy tam moc jiných lidí není, protože nerad odpovídám na otázku, co s tím chci dělat. Lidi to většinou nepochopí, neumí si to představit.
Jak dlouho vám trvá vyrobit jednu takovou lampičku a kolik jste jich vyrobil za rok, co se tomu věnujete?
Pár už jich bude, myslím si, že kolem padesáti určitě. Některé lampičky zvládnu vyrobit i za jednu hodinu, s něčím se morduju klidně čtyři hodiny. Záleží, co je to za kořen a co se u něj objeví za komplikace. Ale kdybych k tomu měl počítat i dobu, kdy mi tady dřevo schne, tak už by to bylo docela na dlouho.
Počítal jste už na začátku, že byste mohl lampičky prodávat, nebo jste na to spíš nesázel?
Říkal jsem si, že by to mohlo zaujmout a že to zkusím. Přinejhorším bych přišel o pár stovek. Vyrobil jsem první lampičku z trámu a nabídl ji na Facebooku s tím, že se to lidem třeba bude líbit, nebo mi řeknou, že je to moc drahé. Ale zkusit se má všechno, i kdyby jen pro ten pocit, že jsem něco vyrobil a povedlo se to. Jedna paní si ji ale koupila a pak mi napsala hned další, že by taky takovou chtěla jako svatební dar. Ještě jednu žárovku jsem měl, tak jsem do druhého dne vyrobil další. Po prvních prodaných kusech jsem si zvedl sebevědomí, a tak jsem koupil další, trochu jiné žárovky a zkoušel jsem.
Strážci Galaxie, obří bota i anděl. Dřevosochaři předvádějí v Desné své umění |
Kolik stojí jedna vaše lampička?
Mám tu kousky, které prodávám za 1 800 korun, další třeba za dva a půl tisíce. Já jsem si nejprve říkal, že jsou ceny až moc vysoké, že tolik snad ani nikdo za lampičku nedá. Postupně jsem na těch trzích zjišťoval, že lidem přijde cena dobrá. Několikrát jsem nabízel, že jim ji klidně prodám i za nižší cenu, ale říkali mi, ať to tak nechám. Oni totiž často tipovali, že je jedna lampička třeba za osm tisíc korun. Tolik bych si ani nemohl říct. Jsem úplně na začátku a myslím si, že dělat to jen kvůli penězům taky není úplně zdravé. Zatím je to koníček.
Jak těžké je prosadit se s ručně dělanými výrobky?
Podle mě hodně záleží na pozitivním přístupu. My na trzích s kamarády prodáváme například tím stylem, že u výrobků nemáme cenovky. Rádi si s lidmi povídáme a vždy jim řekneme, co je zajímá, včetně ceny. Ke koupi je nijak nenutíme, pro nás je důležité, aby o nás věděli, aby si s námi chtěli povídat. Podle mě to hraje z velké části roli. Pozitivní přístup je základ.
Co vás nejvíc baví na vaší práci?
Každý kořen je jiný a každý se zpracovává nějakým jiným způsobem. Největší radost mám potom z toho výsledku. Když vím, co za tím bylo práce, kolik řezů a všeho možného bylo zapotřebí, než jsem to dotáhl do finálního kousku.
