Levandulovna se za poslední čtyři roky docela rozrostla. Co se od té doby změnilo?
V roce 2022 jsme levandulové pole teprve druhým rokem zakládali. Pozemek jsme osazovali jak levandulí, tak dalšími bylinami, sázeli jsme ovocné stromy a tvořili záhony trvalek. Postupně vznikal i e-shop a ladili jsme receptury produktů. Myslím si, že letošní rok je pozemek hezky osázený a celý kvete. Ráda bych, aby ještě přibylo nějaké posezení. Máme tady pět tisíc levandulí, damašské a stolisté růže, které chceme zkusit destilovat. Máme spoustu okrasných záhonů, ve kterých nechybí nikdy levandule, i množství divokých květin, které v zatravněné části pole rostou a samy se semení. A ve staré stodole je od minulého roku kavárna s občerstvením a obchůdkem s našimi produkty. Provoz je celoroční.
Lidé sem tak mohou zavítat každý den?
O prázdninách v červenci a srpnu máme otevřeno od středy do neděle od 10 do 19 hodin. Přes rok je to spíše třeba od 13 do 18 hodin v týdnu, a pak o víkendu od 10 do 18 hodin. V pondělí a úterý máme výrobu a staráme se o údržbu levandulového pole. Ty dva dny potřebujeme k tomu, aby se posekalo a vyplelo, když nám sem nechodí návštěvníci, protože je to místo, kde se má člověk zastavit a odpočinout si a nechceme návštěvníky rušit sekáním či jinou hlučnou prací na poli.
 |
Máte třeba i nějaké návštěvníky, kteří se sem pravidelně vracejí?
Mám. Každoročně tady potkám lidi ve stodole, kteří mi říkají: „A už zase jsme tady po roce, a to je taková změna, to je taková krása.“ Chodí sem i místní z Raspenavy a maminky s dětmi. Děláme tady pro ně akce jako třeba Andělskou stezku na Mikuláše. A vracejí se nám i zákazníci za produkty. Tenhle rok poprvé pozoruji, že lidé si sem výlet plánují. Předminulý a minulý rok to bylo tak, že jeli kolem a většina z nich, třeba 80 procent, zastavila a o místě nevěděla. A teď více než půlka návštěvníků o nás ví, jede účelově za námi, a to nás nesmírně těší.
Jak to u vás funguje?
Máme dobrovolné vstupné. Lidé si u nás mohou dát výbornou kávu, posedět, projít se. Poskytujeme piknikové deky, jsou tu různá zákoutí a posezení. Pro děti tu máme pár dřevěných herních prvků, houpačky, pískoviště, ovečky. Chodí sem zákazníci, kteří tohle hledají a jsou tady rádi, odpočinou si. Děláme i workshopy nebo kulturní akce. V červnu za námi přijela standup komička Adéla Elbel. Máme tady přes léto každou sobotu cvičení jógy v levandulovém poli se snídaní. To je vždycky od rána od osmi hodin.
A přes rok sem začaly jezdit firmy a pořádají tu školení s tím, že my jim děláme třeba workshop a catering. Nabízíme i teambuildingy, svatby a narozeninové oslavy. V naší LaStodole budeme na podzim budovat kamna na dřevo, takže získáme útulný prostor na posezení.
Součástí farmy jsou dnes i ovce. Pomáhají vám také s údržbou farmy?
Spásají trávu mezi levandulemi. Zadní pole jsme díky nim vůbec nemuseli sekat ani plít a ony tam trávu spásly, ale levanduli nežerou, ani nepodupou. Takže jsou to velcí pomocníci. A do toho je to i edukativní prvek, protože děláme program „Levandule všemi smysly“ pro školy a pro školky. Říkáme i o ovečkách, že to je stádové zvíře a jak se k němu chovat.
Jak funguje spolupráce se školami?
Školy sem mohou jezdit celoročně i z dálky. Jezdí sem školy z Prahy, které jsou tu na školním výletě někde ubytované, zavolají a chtějí připravit program. Pak tu míváme i školy tady z kraje. A jde o program na dvě až tři hodiny uchopený jako environmentální vzdělávání pro děti.
Ve Francii jí učarovaly levandule, teď si na farmě pod Jizerkami plní sen |
Nabízíte i ubytování?
Ano, na platformě bezkempu.cz, kde si lidi můžou zarezervovat jedno místo. Je to většinou pro karavany nebo auta. Nebo organizujeme přespání pod hvězdami v levandulovém poli, jenom u silnice je pár lamp a vzadu v poli je opravdu tma, a to hvězdné nebe je krásně vidět. Teď plánuji udělat vzadu nějakou maringotku se saunou a koupacím sudem v poli. To je vize do dvou až tří let. A do budoucna bych ráda připravila ubytování nad stodolou, ale na to si musíme ještě vydělat, nebo sehnat nějakého filantropa. Bylo by tam ideální místo na přespání, protože už se mě i ptají ženy, zda tu budou jógové pobyty.
Platí stále, že zaměstnáváte ženy znevýhodněné na trhu práce, třeba matky s dětmi a zdravotně postižené?
Zdravotně postižené ne. Měla jsem tady jednu paní s přidruženým hendikepem. Ale matky samoživitelky jsou pro mě primární. Mám tu jednu zaměstnankyni, která je válečná uprchlice, takže ano, a je i samoživitelka. A proč jen jednu ženu a ne pět, šest? Protože nemáme žádné dotační tituly. Jedeme opravdu už podnikatelsky sami na sebe a v tu chvíli je to úplně jiné. Jsem sociální pracovník, takže teď to prolínám tak, aby to opravdu bylo udržitelné ekonomicky, plus aby tam bylo to sociální, ale musí to být vyvážené i v těchto ohledech, nemůže být jednoho víc, jednoho míň. Já jsem tam měla dřív víc toho sociálního a nebylo to úplně ono.
Říkala jste, že podnikání vás dovedlo až k vyhoření. Co vás tato zkušenost naučila?
Bylo to potřeba, abych se naučila, co si můžu dovolit a co ne, a abych se začala poslouchat, protože kdyby se to nestalo, tak by to došlo někam jinam nebo by se to stalo v jiné práci. Myslím si, že to bylo potřeba takové vyškolení sama sebe.
Po krizi opět rozkvět. Měla jsem chuť to zabalit, říká pěstitelka levandulí |
Co vám to všechno dalo?
Hodně mi to dalo i vzalo. Získala jsem obrovskou svobodu, poznala jsem sama sebe a své hranice. Dalo mi to upevnění lásky ke krajině a k přírodě, která mě tady denně fascinuje. Vzalo mi to nějaké vztahy, možná i manželství, dá se říct. A vybrousilo mi to nějaký můj svět do čistoty i od vztahů, třeba i od mých vlastních strachů a vlastních přesvědčení.
Jak farma změnila život celé rodiny?
Mám pětadvacetiletou dceru, která studuje v Praze, a jedenáctiletou dceru, která tu žije se mnou. Mám s dcerami krásný vztah, respektující a svobodný. Sice jsem se během té doby podnikání rozvedla, ale s bývalým mužem máme hezký vztah. Mám už jenom maminku, bratra, který žije v jiném městě, a sestru, ta je postižená a na vozíku, takže mám takovou mikrorodinu, která se tak vzájemně respektuje a má se ráda. Setkáváme se tady pod starou jabloní, dáme si kávu nebo slavíme narozeniny a je nám spolu fajn.
Co vás na tom všem nejvíc těší?
Že tu tvoříme kousek místa, které je opravdu malebné a v souladu s přírodou. Které vybízí k zastavení sama sebe, jak napsala jedna zákaznice. Oázu klidu a dobré energie, a to vše jak pro návštěvníky, tak i pro lidi, co tu pracují, protože to tady opravdu dává pocit uvolnění a svobody. Tady se svět zastavil a zpomalil. Myslím si, že je důležité umět v životě zpomalit, zastavit se v téhle době, která je velmi rychlá. I mě umí technologie někdy pohltit a mám pocit, že nic nestíhám. Takže je fajn se zastavit, sednout si a zpřítomnit se. A to je to, co tu tvoříme, co mi dává smysl a těší mě to, protože se nám to daří.
Fialový poklad z Provence zklidňuje tělo. A voní jako léto na venkově |
Co je na tomto místě tak poutavého?
Historicky v Sudetech bylo tradicí opečovávat statek po nějakých předcích a lidé, kteří tohle místo vybudovali, ho vystavěli s láskou a péčí. Říká se tomu tady „drsnej sever“, a tak najednou nabídnout v té drsnotě oázu hezkého místa, mě taky baví. Ten dům by ještě samozřejmě potřeboval opravit, ale jdeme na to postupně a pomalu, přesto nám dává pocit bezpečí. Když koukám ve stodole do těch dřev, kolik práce tu zanechaly ruce jak německých, tak českých obyvatel...
Přemýšleli v souladu s přírodou. Potřebovali mít tehdy kvalitní seno pro dobytek, tak stodolu na seno postavili na severozápadní stranu, kde dnes sušíme levanduli. Jsou tam původní rekuperace – díry, ze kterých proudí vzduch, jsou tam dřevěné okenice s dřevěnými žaluziemi, kterými také proudí vzduch, ale je tam přítmí, což je dobré na sušení levandule, aby nevybledla. Tenkrát vůbec neměli technologie jako my, ale přemýšleli tak, aby měli kvalitní seno na zimu. Díky tomu my máme dnes kvalitní usušenou levanduli, bez jakékoliv technologie, takže mě baví zjištění moudrosti těch předků.
Vy jste tedy to místo ani nepřestavovali?
V domě jenom vnitřky, ty jsme museli přestavět na bydlení. A ve stodole jsme museli udělat vnitřek. Na tomhle místě s popisným číslem stála nějaká chaloupka nebo část domu už v roce 1580. Mám zjištěnou historii místa od jednoho zdejšího pána, který mi to z kroniky psané švabachem přeložil, a já jsem teprve pátý majitel toho domu, takže to byl generačně děděný statek. A to mě fascinuje. Zvenčí sice ještě potřebuje spoustu oprav, ale vnitřky jsou zachovalé a čisté, jenom to ladíme do nějakého komfortu dnešní doby, třeba na to bydlení.
Mám tu historii toho, kdo jak tady pracoval. Byli tady domkář, zednář, bednář, zahradník, dělali sudy pro frýdlantský zámek. Pak se jeden z těch místních, kteří tady bydleli a pocházeli z jednoho rodu, setkal s císařem Františkem Josefem na jeho cestě po tomto kraji. Ta energie a historie je zde cítit a je potřeba o to zdejší místo pečovat.
