Jak dlouho jste se znal s paní režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou?
Svým způsobem od dětství. Bylo mi pět, když jsem viděl její film Jak se točí Rozmarýny. Pak jsem ho už nikdy neviděl celý a stejně si ho pamatuju. Nějak se mi vypálil do paměti. Osobně jsem ji ale potkal až na přelomu milénia. Viděla moji hru Republiku za koně a fotbal, tu, kterou jsem napsal pro vysocké ochotníky. Sama milovala ochotnické divadlo. Zkoušela ho doma v Chuchelně a to téma se několikrát objevuje i v jejích filmech. Třeba hned její absolventský film Než se rozhrne opona je o klukovi, co se nedostane na DAMU a začne zkoušet divadlo u nich na vesnici. Republika se jí líbila, měla chuť si o ní povídat. Pak mě pozvala do Chuchelny a začali jsme se vídat.
Ovlivnila vás tvorba nedávno zesnulé režisérky?
Mě hlavně ovlivnila ta osobní setkání. Testovala si mě, dávala mi číst své scénáře, třeba k filmu Kruh, to byl její poslední film pro kina, nebo scénáře, které se pak už realizovat nestačily – Djembe nebo Divizna, a ptala se mě, co jim říkám. Když mluvila o svých námětech, byla neuvěřitelně sugestivní. Strhla vás svou energií. Zrežírovala před vámi v obýváku celý film ještě dřív, než byli vybraní herci. A taky mě fascinovala svou nesamozřejmou obyčejností a lidskostí. Ona objede se svým filmem celý svět, posbírá všude možně festivalové ceny a nakonec se vrátí domů do Chuchelny a tam třeba zkouší s místními ochotníky divadlo. V tom mi přišla mimořádná.
Četla vaše práce? Pokud ano, co na ně říkala?
Teď jsem si vzpomněl, že jsem jí jednou poslal nějaké básničkové texty pro děti. A ona mi řekla, že scénáře mi jdou líp. Měla samozřejmě pravdu. Ale my jsme se spíš bavili o jejích textech. To byla dobrá škola. Proč se to rozhodla vyprávět zrovna takhle, proč potřebuje hrdiny dostat zrovna do téhle situace, že je lepší situace ukazovat, než o nich mluvit…
Lidé se v Semilech rozloučili s Věrou Plívovou-Šimkovou, legendou dětského filmu |
V čem spočíval její talent, díky kterému dělala radost několika generacím?
Věra Plívová–Šimková měla svůj styl, svoji poetiku. Je spousta výborných režisérů, ale svůj rukopis nemají. Její filmy poznáte po pěti minutách. Smečka dětí, zvířata, vesnice, příroda, hudba Petra Hapky nebo Zdeňka Lišky. Byla autorský typ režiséra. Natáčela si, k čemu měla vztah, co měla ráda. A z těch filmů je to znát. Mimochodem, bylo zajímavé, když jsem ji se svými studenty srovnával s Milošem Formanem. On, nejúspěšnější náš režisér ve světě, ona, naše jednička ve světě dětského filmu. Dělily je od sebe dva roky, oba studovali na FAMU počátkem padesátých let. A svoje první filmy oba věnovali náctiletým, Forman Černého Petra a Konkurs, Plívová–Šimková Než se rozhrne opona a Chlapci, zadejte se. To je příběh z prostředí tanečních. Zároveň se ale zásadně lišili tím, že on kolem sebe potřeboval velký svět, Prahu, New York, Paříž, ona zůstávala v nejlepším slova smyslu venkovským člověkem. Doma byla pod svahem Kozákova.
Byl nějaký film, který si Věra Plívová–Šimková přála natočit, ale už k tomu nedošlo?
Četl jsem scénáře Djembe a Divizny. Ale taky pamatuju, jak nadšeně mluvila o tom, že by ještě jednou ráda udělala zimní film, na sněhu, jako byl třeba Krakonoš nebo Myšáci. Ale tentokrát muzikál. Měl se jmenovat Sněhuláci.
Paní režisérka oplývala velkou skromností. Pamatujete si na nějakou veselou historku?
Snad ani ne historku. Ale pamatuju jedno z našich posledních setkání, když přebírala Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii. Přišla na pódium, měla berle, už jí to moc nechodilo. Převzala Lva, opřela se o řečnický pultík a za chvíli už bavila celé Rudolfinum. Všechny ty úspěšné filmaře si získala během okamžiku.
Na Lvy by nešla, pomohla drobná lest, vzpomínají známí na Plívovou-Šimkovou |
Domníváte se, že to měla jako žena, navíc tvořící pod dohledem tehdejší přísné cenzury, těžší, než její mužští kolegové?
Jasně že to měla těžší. Nevím, jestli kvůli cenzuře, ale kvůli tomu, že se od ní jako od ženy čekalo, na rozdíl od mužských kolegů, že to vyválčí na všech frontách, teda nejen na filmovém place, ale i doma, u dětí, u žehlícího prkna, na rodičácích.
Český lev je v Lomnici. Ať šíří radost dál, přeje si úspěšný scenárista |
Obraťme pozornost k vám. Kdy jste se rozhodl, že začnete psát scénáře?
Dlouho to vypadalo, že se bez psaní pohodlně obejdu. Pak jsem ale zjistil, že psát mi jde líp než cokoliv jiného. A taky jsem měl, myslím, štěstí. Je vám dvacet, chcete mít kapelu, ale neumíte na nic hrát. Fajn, ale třeba byste mohl o muzice psát. A začal jsem psát hudební recenze a reportáže do deníku Právo a jinam. A pak dál. Spřátelíte se s divadelními ochotníky, ale brzy zjistíte, že dobrý herec z vás asi úplně nebude. Ale napíšete přátelům z Vysokého na tělo hru. A pak s ní objíždějí republiku, divadelní přehlídky a dostanou se až do Divadla Járy Cimrmana. Tak to zkoušíte dál. Divadelní hry, rozhlasové hry, film…
Můžete říct, na čem nyní pracujete?
To bych moc rád. Ale jsem v tomhle trochu pověrčivý. Před dvěma lety jsme s Járou Rudišem (slavný spisovatel, lomnický rodák - pozn. red.) napsali pro jedno pražské divadlo hru. Všechno naplánované. Herci byli jasní od začátku, režisér byl vybraný, scéna navržená, začalo se zkoušet a my jsme o představení mluvili a už jsme zvali na premiéru. A pak najednou konec. Objevil se problém, který nedokázal nikdo vyřešit a všechno skončilo. Od té doby si už dávám pozor. Ale ano, pracuju. Píšu.
19. října 2024 |
