Nyní poskytl část svých sbírek Muzeu Fojtství v Kopřivnici, v němž je až do 8. června k vidění výstava nazvaná Mizející řemeslo, malířské válečky se vzorem.
„Doslechl jsem se náhodou, že můj dávný kamarád Ondřej Matula sbírá staré malířské válečky. A napadlo mne jej oslovit, že bychom z nich udělali výstavu. Je to věc, kterou si starší a střední generace ještě dobře pamatuje. Často si to lidé dělali sami, nemuseli si zvát malíře, ale koupili si za pár korun válečky a vymalovali si sami,“ přiblížil vedoucí muzea Fojtství Ondřej Šalek.
Ostravský rodák Ondřej Matula, který válečky pro výstavu poskytl, začal s jejich sbíráním teprve před pár lety, když se mu kamarádka na vernisáži své výstavy svěřila, jak těžké bylo při její přípravě váleček sehnat. On sám si výmalbu jejich pomocí pamatoval z dětství od babičky, takže o novém koníčku bylo rozhodnuto.
V roce 1920 se objevil článek šéfredaktora, který se k válečkování vyjádřil spíše hanlivě s tím, že je to malba strojem a že tomu chybí ruka mistra.
Ondřej Matulasběratel a badatel
Dnes má ve své sbírce přes 1 200 položek, nejen válečky a strojky, ale i další artefakty, dobové vzorníky, malířské předlohy nebo vzorové tovární otisky. Zhruba čtyři stovky vzorů z jeho sbírky lze vidět na jeho internetové stránce Půjčovna a muzeum válečků.
Ukázka dobové výzdoby stěny malířskými válečky.
A protože záhy zjistil, že se u nás zatím nikdo jejich historií nezabýval, pustil se i do badatelské činnosti. „Do našich zemí přišly válečky jako nová technika z Německa v prvním desetiletí dvacátého století,“ vyprávěl Matula.
První reakce na válečky se odehrála v roce 1912 na stránkách dobového oborového periodika Malířské listy. „Malířství bylo vázanou živností, kterou nemohl dělat každý. Malíři byli organizovaní v jednotách a s tím se pojila i povinnost odebírat Malířské listy,“ přiblížil.
Válečky byly tehdy propagovány jako novinka, která zabrání tapetářům obírat malíře o výdělky. Reakce však byla vlažná a pak bylo osm let ticho po pěšině. „Až v roce 1920 se objevil článek šéfredaktora, který se k válečkování vyjádřil spíše hanlivě s tím, že je to malba strojem a že tomu chybí ruka mistra. A že válečky připraví malíře o dobře honorovanou práci, jíž byla výmalba šablonami,“ řekl Matula.
Vzory navrhovali i akademičtí malíři
Ke zlomu podle jeho slov došlo s příchodem funkcionalismu, který preferoval hladkou výmalbu. „Pod touto hrozbou se malíři chopili válečků jako možné záchrany.“
Ve 40. a 50. letech přišla zlatá éra válečků, kdy vzory navrhovali i akademičtí malíři. Jedním z nich byl i Jan Hinčica, jehož otec měl v Ostravě firmu na výrobu malířských potřeb. „Na výstavě jsou i ukázky z té doby, jemná práce s geometrickými ornamenty působí i dnes velmi moderně,“ podotkl Matula.
Vedoucí muzea Fojtství v Kopřivnici Ondřej Šalek ukazuje malířský váleček ze sbírky Ondřeje Matuly.
V šedesátých letech se objevily první stížnosti, že válečky jsou prakticky všude. „Najednou se začaly ozývat hlasy, že je uspěchaná doba a že to chce nerušivé interiéry bez vzorů,“ přiblížil Matula.
Dnes na válečkovou výmalbu nejčastěji naráží na chodbách starých bytových domů. „Když se po revoluci rušila centrální péče o bytové fondy, chodby domů zůstaly jakýmsi územím nikoho. Často se lze s válečkovými vzory setkat v domech na Ostravsku, mnohdy se jedná o řemeslně velmi zdařilé výmalby,“ popsal sběratel.
Před válkou bylo hlavním centrem výroby válečků německojazyčné město Aš, kde už dříve byla tradice výroby malířských šablon. Po roce 1948 se produkce centralizovala, tak například až do roku 1967 fungovala jejich výroba v Gumárnách Zubří, v Malenovicích u Zlína pak válečky vznikaly až do roku 1974. Nejdéle se pak udržela v jižních Čechách, kde vydržela až do roku 1992. V tehdejším Severomoravském kraji existoval i Výrobní družstvo Slezanka.
Vražedné sekačky či LED brýle. Sbírka kutilství má i kolekci Přemka Podlahy |
„V rámci úspor tam navrhovali ve Slezance vzory sami zaměstnanci. Jsou celkem dobře rozeznatelné tím, že jsou poněkud neumětelské,“ podotkl Šalek. „Lidé, kteří válečky právě těmito vzory prodávají na internetových bazarech, si často myslí, že takovéto vzory jsou hodně staré, kvůli tomu je avizují jako starožitnosti či jako secesní válečky,“ doplnil Matula.
Při datování, z které doby válečky pochází, mu často pomáhají rodinná alba či postelové scény z dobových filmů. „Kamera při nich většinou zabírá postavy zblízka a díky tomu lze zřetelně vidět i pozadí, tedy i stěny a jejich výmalbu.“
