Dům projdeme od sklepa až po půdu, je to detektivka, říká historička architektury

Objevila ale také ztracený soubor grafik s křížovou cestou v kostele v Klimkovicích a podílela se i na nečekaném objasnění historie starobylé vodárny v Kroměříži.

„Je to tak trochu detektivní práce, každý objekt musíme projít celý od sklepa až po půdu,“ říká Lucie Augustinková.

Nedávno jsem narazil na vᚠčlánek Pohodlí hrabat Vetterů – novověký komfort bydlení na zámku v Nové Horce. Znamená to, že při stavebněhistorickém průzkumu památky dokážete odhalit i to, jak se někdejším obyvatelům žilo?
Život šlechticů v tak krásném sídle, jako je Nová Horka, byl určitě příjemný. Jen si vezměte úchvatné výhledy do krajiny, krásný park. Nicméně samotný komfort bydlení odpovídal technickým možnostem své doby. Bylo to obvyklé nepřímé vytápění, kdy se do kamen v pokoji přikládá z chodby. Vařilo se samozřejmě na otevřeném ohni v černé kuchyni. Dále se zvídaví návštěvníci kromě tajných chodeb a studen ptají obvykle na odpadní systémy. I na Nové Horce se podařilo najít jeden ze suchých záchodů, který byl starší než zámecká kaple. Toto vybavení již na zámku neslouží, ale stopy po něm se dají vypozorovat.

Nová Horka je jedním z prakticky zapomenutých klenotů regionu, a to kvůli tomu, že dlouhou dobu zámek sloužil jako sociální ústav. V jakém stavu po takovém období památky bývají?
Zámek v Nové Horce je skutečně klenotem nejen regionu. Jeho podoba po barokní přestavbě s malovanou salou terrenou byla přímo skvostná a zdejší slavnosti tak vyhlášené, že se zámku říkalo „Malá Vídeň“. Pravda, předchozí využití zámku nesvědčilo zrovna kulturním hodnotám. O to t잚í byla obnova zámku. V těchto případech je důležité historickou stavbu dobře poznat, nebo poznat znamená méně zničit. A důležitým nástrojem pro poznání památek je právě stavebněhistorický průzkum.

7 fotografií

Z vašich objevů z nedávné doby je zajímavá historická lednice na zámku v Kravařích...
Tady nejde o lednici jako kus nábytku, kam si dnes chodíme třeba pro pivo či mražené maso. Historické ledovny byly prostorami, kam se v předjaří nanosil led. Ten za dobrých podmínek vydržel do příštího podzimu. A v místnosti s ledem se daly dlouhodobě skladovat potraviny jako právě maso. Podobné ledovny bývaly na mnoha zámcích.

Nicméně led v takové ledovně v průběhu sezony odtával. V Kravařích se podařilo zdokumentovat v sousedství ledovny ještě malý prostor, přístupný v minulosti dveřmi zvenčí i padacími dvířky zevnitř z chodby. A toto spojení běžné ledovny a malé příruční chladničky, třeba na pivo pro panskou tabuli, bylo popsáno poprvé v Kravařích. Ledovna byla v polozapuštěném suterénu a v přízemí nad ní se nacházely obslužné provozy.

Když přijdete na přestavěný zámek, dokážete rozpoznat, která místnost k čemu sloužila původně?
Některé místnosti měly svá specifika a je možné je identifikovat. Zpracovatelé stavebněhistorických průzkumů poznají například staré, i dnes už zrušené černé kuchyně, většinou i obytné místnosti, spíže a podobně. Specifické bylo i rozdělení pater podle užívání. Přízemí bylo určeno pro služebnictvo a zázemí, v prvním patře, takzvaném piano nobile, žila šlechta a v případném vyšším patře pak děti majitelů. Protože byli mladí a mohli tedy klidně šlapat více schodů než jejich rodiče.

Potěšilo vás něco z posledních objevů?
Kromě příruční chladničky v Kravařích bylo zajímavé zjištění skutečného stáří vodárny v Kroměříži. Doposud se mělo za to, že vodárnu nechal postavit biskup Maxmilián von Sommerau Beeckh, který byl ve funkci v letech 1838 až 1853. Při stavebněhistorickém průzkumu se ukázalo, že nejde o stavbu z 19. století, ale o zbytek vodárenské věže, kterou nechal vybudovat v 17. století při obnově města po třicetileté válce biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna.

Stane se, že nějakou zajímavou věc objevíte náhodně?
V Klimkovicích jsem dělala stavebněhistorický průzkum zámku a v rámci jednoho z projektů zkoumala i hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice. Úplnou náhodou, těsně před odevzdáním projektu, jsem na půdě doslova zakopla o zarámovaná výtvarná díla. Ukázalo se, že se jedná o křížovou cestu vytvořenou grafickou technikou mezzotinta. Vznikla v dílně německých malířů Rugendasů, zřejmě v 18. století, autorem je Johann Lorenz Rugendas. Unikátem je hlavně technika, tehdy bývalo v kostelích jen málo křížových cest grafických, většinou se jednalo o malby. Město Klimkovice nechalo všechny grafické listy zrestaurovat a nedávno je i vystavilo.

Jak je na tom vlastně nᚠkraj, co se týká těch nejstarších památek? Člověk je zvyklý, že na románské či gotické památky narazí spíše v Čechách…
Jde spíše o to, že v některých oblastech jsou určité památky typičtější než jinde. Když vezmeme z našeho kraje třeba Štramberk, tak pro něj jsou typické roubené stavby. A právě tam se nám před lety podařilo najít nejstarší krov v kraji, byl v kostelíku svaté Kateřiny v zaniklé osadě Tamovice, dnes místní části Štramberku, který pocházel z první poloviny 15. století.

Podle toho, co mi o své práci vyprávíte, to vypadá, že je tady v kraji spousta památek, které stojí zcela stranou pozornosti širší veřejnosti. Je to tak?
Je to velká škoda, je tu opravdu spousta staveb, které by si tu pozornost zasloužily a které zanikají ve stínu ostatních. Například zmiňovaný zámek v Kravařích už má pozornost veřejnosti, dnes tam proudí tisíce turistů, a pak máme zámky, které jsou málo známé a které využívají obecní nebo městské úřady. To jsou případy zámku v Bolaticích nebo v Dolním Benešově.

Nebo Stará Ves nad Ondřejnicí…
Ano, i tam je dnes sídlo úřadu a je to krásný renesanční zámek se sgrafity. Jak se ukázalo třeba u Bolatic, je to zámek, jenž vznikl vestavbou do hospodářského dvora, který tehdy měli v držbě cisterciáci z Velehradu. Díky tomu pak vznikl i ten raně barokní zámeček. Na zámku v Dolním Benešově je dnes městský úřad, školka a školní jídelna. Zámek byl málo známý, přitom se při průzkumu ukázalo, že obsahuje zbytky středověké tvrze, renesanční stropy a mladší úpravy hlavně novověké za Rothschildů. Pro nás byly tyto objevy velkým překvapením, protože v historických pramenech se toho o zámku v Dolním Benešově moc nepsalo.

Po válce, za komunistického režimu, sloužilo mnoho zámků jako úřady či ústavy...
Ve druhé půlce 20. století to bylo běžné. V obci nebo ve městě byl zámek a hledalo se pro něj nové uplatnění. Proto se využíval jiným způsobem, který se odlišoval od toho původního. Byly v něm školy, školky, úřady a další instituce.

A je toto období i dobou, kdy byly na podobě památek napáchány největší škody?
Vždy záleží hlavně na tom, kdy byly provedeny velké stavební zásahy. Když třeba vezmu zámek v Dolním Benešově, tak jeho východní křídlo zbořili ve 20. letech 20. století už Rothschildové. V dokumentech se můžeme dočíst, že to křídlo bylo staticky poškozeno. Ale proč bylo poškozeno? Protože předchozí generace Rothschildů tam ve druhé polovině 19. století provedla dostavby, které arkády nemohly unést. Takže vždy jde o to, kdy došlo k nějaké zásadní stavební změně, a to nemuselo být vždy ve 20. století. Nicméně bohužel druhá polovina 20. století je dobou, kdy mnoho zámků a památek bylo ponecháno bez využití a zchátralo.

Které byste zmínila v kraji?
Dělala jsem například vodní tvrz ve Velké Polomi, která byla budovaná od pozdní gotiky a postupně upravovaná až do 19. století. Celá tvrz, později využitá i jako sýpka, byla opuštěna až v 50. letech 20. století, od té doby se zcela proměnila v torzální architekturu. A není to v kraji ojedinělý případ. Zpracovávala jsem průzkum kapucínského kláštera ve Fulneku a tady jde o něco podobného. Klášter byl ponechán svému osudu také až ve druhé polovině 20. století.

Má zdejší kraj svá specifika i kvůli tomu, že byl hornickým regionem?
To už je trochu širší záležitost. Pro nᚠregion je typické poddolování. Poddolovaná byla i Moravská Ostrava a v důsledku toho bylo hodně poškozeno centrum města. Proto ještě v 19. století se na náměstí vyměnila celá zástavba s jedinou výjimkou – budovou Staré radnice (dnes sídlo Ostravského muzea, pozn. red. ), která je renesančního původu. A například v této budově (ukazuje na dům na Masarykově náměstí v Ostravě s kavárnou U Zlaté koruny, pozn. red.) býval hotel Gambrinus z konce 19. století. Na svou dobu to bylo velmi moderní zařízení. Už od výstavby tu byly splachovací záchody v každém podlaží a brzy byl hotel elektrifikován, což tehdy představovalo komfort přímo nevídaný.