Opršalova kniha má ohlas u žánrových tvůrců. „Tvrdé, akční, postapokalyptické. Cesta Ostravou už pro vás nikdy nebude stejná,“ poznamenává k Běsné zemi spisovatel Leoš Kyša alias František Kotleta, známý rodák z Bruntálu.
Opršal však popisuje také blízkou budoucnost v Bílovci, v Rýmařově nebo Klimkovicích.
Běsná zem jako dystopie nešetří barvitými popisy a těží z osobitých městských legend, které mohou, ale nemusejí mít pravdivý základ. Přesto působí podobně sugestivně jako svého času Svěrákův studentský oscarový snímek Ropáci o novém živočišném druhu objeveném vědci v odkalištích, živícím se ropnými odpady.
Petr Opršal
|
„Už léta se říká, že v ostravských chemických lagunách poblíž bývalé rafinerie straší. Žijí v nich divní tvorové. Jsou nazí, bílí jako sníh a mají tři velké temné oči. Když se setmí, vylézají ven a hledají svou kořist. Pokud se jim někdo dostane do spárů, zavlečou ho k laguně a zmizí s ním pod hladinou. Říká se jim chemické děti, protože mají drobné, jakoby dětské postavy,“ začíná kapitola nazvaná přímo Ostrava.
Ostrava je hodně jiná
„Táta pracoval jako horník a přistěhovali jsme se s mámou a sourozenci za ním z Moravské Třebové. Během střední školy jsem z Výškovic dojížděl na Hladnovské gymnázium. Ostravské ulice tehdy působily temně, rozbitě, oprýskaně – člověk měl depresi ještě předtím, než přišel v osm do školy. Dnes je Ostrava hodně jiná, je to velký pokrok,“ říká Opršal.
„Moje realita byla cesta autobusy číslo 54 nebo 48 a následně trolejbusový spoj na Hladnov. Komunistická Ostrava osmdesátých let je dnes už těžko představitelná. Byla to opravdu zcela jiná doba,“ pokračuje ve vzpomínání.
Také si pamatuje, jak sestře chodíval kupovat časopis Kino. „V nedaleké sámošce měli vždy jen pět výtisků, takže kdo se nestihl včas po sedmé hodině ráno postavit do fronty, už se na něho nedostalo. V mém případě šlo o samoobsluhu zvanou Ponorka mezi ulicemi Charvátská a Lumírova – pokud vím, dnes už tam potraviny nejsou.“
Od mayovek přes foglarovky k unikátům
První takzvané urban legends, se kterými se seznámil už v raném dětství, byly příběhy o tajemných podzemních chodbách v Moravské Třebové, které mají vést až na kilometry vzdálený hrad Cimburk.
K nim se posléze přidaly mnohé ostravské příběhy a legendy, které přirozeně doplňovaly dobrodružné knížky, jež náruživě četl a sbíral.
„Protože za bývalého režimu spousta knih nevycházela nebo jich bylo málo, chodíval jsem často do antikvariátu na dnešním Masarykově náměstí. Byla to vášeň. Jako kluk jsem tam zpočátku hledal hlavně mayovky, ale díky prodavači, který si mých pravidelných návštěv antikvariátu všiml, jsem se postupně dostal i k foglarovkám a dalším nedostatkovým titulům,“ vzpomíná spisovatel.
Antikvariát na něj působil mysteriózní atmosférou od samého začátku. „Jakmile jste do toho obchodu vešli, vtáhla vás vůně knih a přítmí regálů plných knih. Měli jste pocit, že se v něm může stát cokoli kouzelného, tajemného. Nestačilo jen přijít a zkontrolovat nabídku – kdo se skutečně chtěl dostat k něčemu žádoucímu, přicházel v době výkupů a trpělivě čekal, až pracovníci antikvariátu budou regály doplňovat. Šlo o sekundy, o štěstí, o to, kdo se zajímavého titulu zmocní jako první,“ popisuje Petr Opršal.
Od jehovistů odešel v 21 letech. Matka mě poslala na kárný výbor, říká spisovatel |
„Jednou jsme takhle s kamarádem získali prvorepublikovou Karavanu otroků ilustrovanou Zdeňkem Burianem. Nádhera. Ještě teď si pamatuju to půlhodinové čekání, jestli prodavač nepřinese něco zajímavého zezadu – a ono jo! Do antikvariátu jsem se prostě pokaždé moc těšil a chodil tam minimálně jednou týdně,“ líčí.
Kromě antikvariátu existovaly koncem 80. let také neoficiální knižní burzy. Dal se tam sehnat nejen třeba Mňačko, ale i knihy od tabuizovaných historiků Pekaře, Slavíka a mnohé další dříve zakazované tituly. Mnoho svazků na takových burzách nabízených byly kopie vytištěné na kopírkách, často šlo o tituly předúnorového nakladatelství Toužimský a Moravec.
„Díky svým návštěvám na knižních burzách a kontaktům tam získaným jsem se dostal i mezi fanoušky sci-fi. V té době se mimo jiné v bytech scházeli ke společnému sledování filmů na véháeskách. Šlo samozřejmě o nekvalitní kopie titulů. Vzpomínám si, jak mě takto pozvali na promítání filmu Highlander, ale nakonec se z technických důvodů pouštěl Blade Runner, zrnitý a s rychlodabingem, ale pro mě tehdy úplné zjevení,“ vypráví Opršal.
I jeho knižní novinka je z žánru fantastiky a vykresluje dystopickou vizi reagující na současné společenské trendy.
„Běsnou zem jsem se rozhodl napsat proto, že sleduji dění ve světě a trochu z toho mám husí kůži. Děje se spoustu špatností, tak mě napadlo napsat příběh ‚realistického‘ světa blízké budoucnosti,“ vysvětluje spisovatel. „Děj jsem vložil do reálných kulis českých měst a ulic tak, jak je známe. Vynechal jsem monstra a upřednostnil jiný typ příšer, těch lidských.“
