Ostravské stopy: Gestapáci tátu tloukli celé hodiny holemi, vzpomíná Opěla

„Jsem rodák z Hrabové. Poprvé si na vesnici pamatuju v roce 1939, za druhé republiky. Otec nás přivedl na břeh Ostravice a ukazoval nám polské hulány, kteří tam jezdili na koních a řvali Ostravica granica! To byl začátek,“ vyprávěl Opěla.

Situace se vztahuje k bouřlivým dobám, kdy si polská vláda nárokovala dnešní české území. Brzy začala také 2. světová válka, která poznamenala dětství malého Vladimíra.

„Pamatuju si na protektorát, rodina dostala výzvu, že se máme dostavit k budově Františka Svobody, tam už stálo gestapo a strýc František kopal. Někdo jej udal, že něco zakopával, zabýval se totiž černým obchodem. Viděl jej druhý strýc, a tak to vykopal a zakopal jinde. Strýc furt kopal od jedné do čtyř a stále nic, naštěstí pak přišel ten druhý strýc, a tak se to našlo. Strýce sebrali a už jsme ho neviděli. Silný moment, který mi zůstal v paměti,“ vzpomínal legendární archivář.

Ještě dramatičtější situace nastaly za války, nebylo nouze o okamžiky, kdy místním visel život na vlásku.

Sestřel letadla

„V Hrabůvce bylo vojenské letiště. Už v roce 1943 nad Ostravou přelétávaly americké bombardéry, Němci se bránili a stavěli si palebná postavení, my jsme jim říkali flaky. Jedny z nich stály asi sto metrů od silnice, která spojovala Ostravu s Frýdkem. Jednou jsme viděli, jak zasáhli letadlo a vyskočili dva parašutisté. Utíkali jsme až do brány v Jubilejní kolonii, tam už stáli v kruhu gestapáci a čekali, až letci přistanou. Dnes tam mají pamětní desku,“ vypráví Vladimír Opěla.

Jeho otec tehdy pracoval v Přívoze. „Vozil jsem mu občas obědy. Na cestování do města bylo zajímavé, jak se v něm křižovaly dva místní dopravní systémy, dvě tramvajové soustavy. Jedna byla Komárek, červená, kterou obhospodařovaly Vítkovické železárny, a od kostela ve Vítkovicích pak jezdila dál městská doprava.“

Tatínek pana Opěly patřil k sociálním demokratům, a ti to měli hodně těžké. Rodina se mačkala v družstevním bytě 1+1. Tři kluci a maminka s tatínkem.

„Když začala válka, tak se všichni sociální demokraté ve vesnici sešli a gestapo je zatklo. Někdo je udal, jako ostatně vždycky. Po měsíci se vrátili domů, i otec. Seděli v Ostravě na ‚Krajzáku‘, otec o tom nikdy nemluvil. Až někdy v šedesátých letech mi vykládal, jak je tam tloukli osm až deset hodin dubovými klacky, aby se přiznali,“ popsal.

Na konci války šlo o život

Nejdramatičtější situace však nastaly na samotném konci války. „Když začala ostravsko-opavská operace, každý den byla slyšet od devíti ráno bubnová palba. Věděli jsme, že se konec války blíží. Když jsme šli v dubnu 1945 k babičce, to byla poslední dubnová neděle, měli jsme ohromné štěstí. Asi dvě stě metrů od nás šla také rodina s dětmi, kolem přejelo auto plné gestapáků a asi dvě vteřiny nato kotlář. Kotláři byli letci, kteří ničili německé spoje, zejména lokomotivy. Kotlář shodil dvě bomby, ne na esesáky, ale na tu rodinu,“ uvedl Opěla.

Vedle nebezpečného bombardování se také objevovali neméně zákeřní ostřelovači. „Dne 30. dubna se mělo zalézt do krytu a nevylézat ven. Blíží se útok na Hrabovou. Otec jako pedant vždycky zjišťoval, jestli jsou okna správně zavřena. Když pohnul oknem, tak to blýsklo a ostřelovač střelil kulku, naštěstí byl otec menší postavy, takže deset centimetrů nad ním prostřelila sklo, narodil se podruhé. Druhý den už bylo po válce, kolem šly dvě vlny Rudé armády. Ještě předtím Němci popravili tři kluky, se kterými jsme hráli fotbal. Byli starší asi o deset let, než jsme byli my. Chtěli zachránit most, co vedl přes řeku Ostravici do Vratimova. Chytli je na místě a bez jakéhokoliv soudu je popravili, druhý den ráno už tudy šly proudy německých zajatců do Komenského sadů. Tak skončila válka u nás,“ vyprávěl.

Vladimír Opěla je významnou postavou filmového archivnictví. (9. března 2026)

Vladimír Opěla už za války navštěvoval školu v Hrabové. „Zdejší ředitel Hilšer strašně miloval sadaření a měl u školy výběrovou zahradu. S Únorem 1948 se začala věc měnit. Ještě předtím do školy přišel pan Kulínský a zjišťoval, kdo umí zpívat, vybral tři lidi, mě, mého bratra a sestřenici, a začali jsme navštěvovat Hrabůvské zpěváčky. V roce 1947 jsme měli první vystoupení v rozhlase, dostali jsme každý pětikorunu, to byly peníze, znamenaly pět kopečků zmrzliny. Chodili jsme i na brigádu do Zábřehu škrabat cihly, které přiváželi vlakem. To bylo důležité, když jsme tam v neděli chodili pracovat, dostávali jsme poukázku na máslo, 50 gramů, potravinový lístek,“ připomněl Opěla tehdejší dění.

Po krátkém nadechnutí po válce přišla další změna režimu, nechvalně známý únor roku 1948. Opěla i jeho bratři se potýkali i s povinným členstvím v komunistické organizaci pro mládež Pionýr.

„Změny nastaly i ve škole, kam přišel nový ředitel Cikánek, který všechny nutil, ať vstoupí do Pionýru. My jsme nevstoupili a automaticky jsme dostali dvojku z chování. Pak nám vyhrožoval, že když nevstoupíme, nebudeme moci smět jít na gymnázium nebo na průmyslovku,“ líčil Opěla.

Asi po půl roce nátlaku bratři do Pionýra nakonec vstoupili, ale stejně jim uliční výbor gymnázium zakázal. „Já chtěl na Matiční, ale otec mě chtěl poslat na zemědělskou školu, bratr už na gymnáziu byl a otci se nelíbilo mít dva takové. Nakonec jsem se dostal na jedenáctiletou školu ve Vítkovicích, která doposud stojí na náměstí. Načež jsem se přihlásil na vysokou školu do Brna, kam jsem kupodivu přijímačky udělal, nastalo velmi krásné období v Brně, i když ani to nebylo bez komplikací s politickým režimem,“ dodává emeritní ředitel Národního filmového archivu.