„Jako by dovnitř přišel obr a vše rozkopal.“ V Zátoru bourají zničené domy

Žila tam od narození. Dnes Marie Kolářová svůj dům viděla naposledy. Padal k zemi, když jej rozebíral bagr. Povodňová vlna zbourala části stěn a podemlela základy.

12 fotografií

„Náš dům je první, se kterým se dnes začalo. Byl dobře stavěný, rodiče tam dostali umístěnku po válce. Já v něm žiju pětašedesát let, je to celý můj život. Manžel se přistěhoval, když jsme se vzali,“ líčí žena. Vychovala tam dva syny, součástí domu byla i stolařská dílna.

Když meteorologové hlásili extrémní srážky, začali se Kolářovi na povodeň připravovat. Věděli, že je řeka Opava může vyplavit. „Celé dny jsme vynášeli věci na půdu,“ vzpomíná Marie Kolářová na chvíle, jež pohromě předcházely. Příchod velké vody rodina přečkala v kulturním sále obecního úřadu.

„Manželka už u řeky žít nechce.“ Ani se nestihli nastěhovat a dům se bourá

„Povodeň se chovala jinak. Byla větší, devastující. V roce 1997 u nás bylo čtyřicet centimetrů vody, teď metr a půl. Obrovské vlny a proudy. Vůbec bych nečekala, jak rozbombarduje celý dům. Máme díry ve zdi. Jako by dovnitř přišel obr a všechno rozkopal,“ nastínila.

Zachránit se toho moc nepodařilo. „Zkusili jsme z té zdravé strany něco vynosit. Věci srdci blízké - fotky, dokumenty, obrazy. Nábytek se zachránit nedal, knihy v knihovničce nabobtnaly, všechno zničené,“ vypráví žena.

Rodina přišla nejen o domov, v němž žili manželé s jedním ze synů, ale i o stolařskou dílnu. „Takovou malou stolařskou firmičku, každý nás tu zná. Teď jsme a budeme bez příjmu. Já, brácha, který má dvě malé děti, je to katastrofa. Uplavaly faktury i veškeré zásoby dřeva připravené na zpracování v dílně – jasan, dub, třešeň,“ popsal Vladimír Kolář, mladší ze synů, který v domě žil s rodiči.

Jen pár strojů se povedlo z dílny vytáhnout, zbylé dům zasypal. Jestli jsou použitelné, zatím nikdo netuší. „Musíme je několikrát vymýt, vystříkat vodou. Vyměnit všechna ložiska, čeká nás dlouhé rozebírání a opravy. Vůbec nevím, jestli elektromotory budou funkční,“ posteskl si Vladimír Kolář.

Zatímco dům Kolářových rozebírala ráno těžká technika, čekal jejich soused Martin Stašek na demolici před tím svým. Povodeň mu utrhla celou přední stěnu. „To čekání je hrozné, šílené, nekonečné. To bych nepřál ani největšímu nepříteli. Ze dne na den přijdete o všechno.“

Domek koupil před jedenácti lety. „Totální ruinu, obýval jsem jeden pokoj,“ popsal. Když si později našel přítelkyni, rozhodli se dům spravit a v Zátoru se po dvouleté kompletní rekonstrukci se ženou usadit.

„Je to takové moje dítě. Dvě stě padesát let stará stavba, kterou jsem opravil ve starém stylu, mám jej rád. Nezůstalo nám nic. Zatím bydlíme v obecní malé místnůstce a vůbec nevím, co bude dál.“

Původně chtěla dvojice se svými dvěma psy povodeň přestát v patře. Když ale viděli, jak rychle řeka sílí, přesunuli se k dalším evakuovaným. „Když jsme se v neděli kolem půl osmé ráno dívali z kopce dolů na vodu, viděli jsme v ní plavat naši sedačku. Pak i naši retro skříň. To nás zlomilo,“ netajil pohnutí třiapadesátiletý muž.

Zkáza se vrátila, začíná se opět od nuly. Lidé na Bruntálsku už jsou zoufalí

Zátorští cítí smutek a bolest, ale také vztek a bezmoc. „Slibovala se přehrada a nestojí. Už tady vůbec neměl být most, který se teď ucpal a tvořily se kvůli němu proudy a vlny. V celé vesnici je hrozná spoušť, jako po válce. Tak obrovské škody byly zbytečné,“ míní Marie Kolářová. Rodina uvažuje, že na pozemku, který jí zůstane, vysadí ovocné stromy. Za dlouho, protože teď jsou tam hromady kamenů, kusy asfaltu a další nánosy.

Také Martin Stašek při koupi domu předpokládal, že tamní vodu zkrotí přehrada. „Nic se nepostavilo a důsledkem je toto. Tři čtvrtě Zátora zničeného.“